Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Očekávané fošny

Letošní rok by měl přinést pár desek, přesněji 2, na které jsem osobně velmi zvědav, protože obě kapely značně oblibuju.

V prvé řadě jde o švédské klasiky melodického deathu, o kterých není třeba dlouze hovořit, neboť jméno za ně většině posluchačů poví mnohem více: In Flames. Nová deska, jež se má jmenovat Sounds of a Playground Fading, vyjde na přelomu května a června tohoto roku. Vznikala v podmínkách pro kapelu dosti netypických, protože ji na podzim minulého roku nečekaně opustil její zakládající člen Jesper Strömblad, idol mnoha šestistrunných hajzlů, údajně kvůli problémlům s pitím. Sounds of a Playground Fading je tedy první deska ve dvacetileté historii této bandy, na níž se Jesper nebude podílet. Proto jsem velmi zvědav, jak se s tím borci poprali a co na ní předvedou.

Dodal bych ještě, že předchozí dvojice alb A Sense of Purpose (2008) a Come Clarity (2006) znamenaly značný posun v tom, co flejmsáci hráli v předchozích letech, kdy se nedalo popřít značné ovlivnění tehdejším americkým nu-metalovým trendem. Já osobně jsem se k In Flames dostal právě přes Come Clarity ke kterému jsem okamžitě přilnul a nedlouho nato jsem měl naposlouchanou celou diskografii. Ty žabomyší války, které fans mezi sebou občas vedou ohledně toho, zda je lepší jejich stará tvorba (zhruba do alba Clayman v roce 2000) či ta nová (od přelomu milénia do současnosti), mi připadají zbytečné, ale přece jsou zde a neustanou asi nikdy. Já se tedy na žádnou ze stran nekloním, přijde mi, že obě období v tvorbě In Flames mají svoje přednosti i nedostatky. Těm, kteří o nich (pakliže takoví vůbec jsou) nikdy neslyšeli, bych doporučil začít právě věcma z Come Clarity, popřípadě Jester Race, ty jsou dle mého názoru z obou období asi nejvýraznější, i když… těžko soudit, kolik lidí, tolik chutí. Come clarity mělo u mě 9/10, A Sense of Purpose jsem přijal zprvu vlažně, ale nakonec jsem mu hodil 7,5/10 a jak jsem řekl, jsem velmi zvědav, s čím se předvedou letos v máji. Rád bych, aby to bylo něco pořádného.

Dalším očekávaným počinem je v pořadí třetí studiová deska kanadské death metalové bandy The Agonist, z Montrealu. Tihle borci, či spíše borkyně se svými borci, mě zaujali hned několika věcmi. Jednak je to solidní rychlá a technická hra, ale opravdu jedinečnými je činí jejich zpěvaška Alissa White-Gluz, která krom toho, že to je marha k pohledání, disponuje úžasnými hlasovými fondy. Široké spektrum skřeků, growlů, vřeštění, i solidního, trochu drásavého čistého zpěvu, kterým spíše šetří, což shledávám pozitivním.

Předchozí alba Only once Imagined (2007) a Lullabies for the Dormant Mind (2009) jsem hodnotil shodně, 8/10 a patří u mně k hojně poslouchaným. Když jsem se dozvěděl, že se letos hodlají vytasit s něčím novým, zaradoval jsem se. Otázka ovšem zní, zda se budu radovat i po poslechu 😀

Autor: orgebanger

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s