Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Pohled lidu balkánského na metal

Čím hlouběji se člověk začne hrabat v celosvětových zdrojích hlučné muziky, tím více si uvědomuje jak různorodé je nahlížení, ze strany široké veřejnosti na výtvory svých krajanů.

Vnímání dané kultury na tento specifický druh hudebního vyjadřování je pokaždé různorodý a ovlivněný nejrůznějšími faktory typu ekonomická situace, politický režim, ale zatím jako nejsilnější se jeví vliv náboženství. Mnozí z nás si toho vlivu všimli u vývoje scén v Norsku či Polsku, kdy se opovržení církví naplno projevuje v muzice. Události typu podpalování kostelů, násilí a veřejné trhání biblí, jsou velmi známé, a jistě atraktivní téma, ale já bych se chtěl zaměřit na specifický region, který je mi osobně velmi blízký a tím je balkánský poloostrov, nebo ještě přesněji podstatná část bývalé Jugoslávie. Tento, jak ho velmi rád označuji „velmi blízký východ“, je region který nám je na jednu stranu velmi blízký, kvůli své turistické atraktivitě, ale zároveň velmi vzdálený protože se jen malé hrstce z nás podařilo nahlédnout do jejích hlubších a méně viditelných sfér. Mně se, kvůli mým silným rodinným kořenům, ale navíc několika letech strávených v Bělehradě a častými cestami do vnitrozemí Chorvatska, tato možnost naskytla.

Můj balkánský pobyt mě potkal ve věku 14 let, kdy jsem se zrovna začal intenzivně zajímat o rockovou a metalovou hudbu a tento vývoj mě nepustil dodnes, a má stále rostoucí tendenci. Můžu se tedy s vámi rád podělit o své dojmy a zážitky.

V Česku je velmi příjemné sledovat, že rock či metal má ve společnost své trvalé a poměrně nekonfliktní místo. Několik generací k ní značně tíhlo, ať už to byla fascinace kapel 80-tých, 70-tých let či dokonce starších. Počátky vývoje této pozice v naší kultuře můžeme sledovat především od dob THE BEATLES, a nepustilo nás to naštěstí dodnes. Opravdu kdokoliv, ať už to je šampón nebo postarší účetní po šichtě, si rádi pustí na jukeboxu „Nothing Else Matters“ od METALLICY. V zemích bývalé Jugoslávie byste se toho dočkali opravdu velmi zřídka. Rocková muzika se dostala i do těchto končin, ale nikdy se neukotvila tak jako u nás. Já osobně to vidím ve vývoji politické situace, kdy Jugoška byla poměrně svobodná země oproti té naší, kde cokoliv z venku, bylo tak atraktivní a vyhledáváno. „Jugoši“ k tomu tolik netíhli protože neměli o přísun zahraničních zdrojů nouzi, a vážili si spíše více toho vlastního. To se u nás, když se bavíme o zvěrstvech typu David a Zagorová, skutečně nedá. Na druhé straně, nemyslete si, místní výtvory tzv. Turbo-folku nejsou rovněž žádná mistrovská díla, ale důvod proč je tento žánr v celé bývalé Jugošce tak atraktivní, je fakt, že je zakořeněnou součástí místní kultury, po mnoha let, především obdobím 600 let dlouhého období Turecké nadvlády (kafe, cigára, muzika…), a do toho dofixována řádnou propagandistickou masáží! V každém z národů bývalé Jugoslávie je vytvořené velmi silné (u překvapivě velké části národa – dodávám ne veškerého – až retardované) vlastenecké cítění, plné propagování vlastních hodnot a tradic.

Proto, když do celého tohoto kompletu plného jižanských rytmů, povýšených výrazů, primitivních textů, rudých rtěnek a žlutých zubů, nepříliš přísného avšak  ohraničeného stylu oblékaní, přiskočí něco „jiného“ je tu problém. Metal propagující tvrdší a hlučnější melodie, kůži a „ocel“, a zaobírající se jinými tématy než láskou, mobilními telefony, či oblečením (podpatky, mini sukně) je silně nevhodnou partií.

Je někdy pozoruhodné do jaké míry. Maličké hloučky puberťáků s tričky Dimmu Borgir se obvykle shlukovaly na Bělehradském Náměstí Republiky se skejťáky a něco na způsob „pejskařů“ a byli považováni za ten odpad společnosti, zatímco ten zbytek „normálních“ se šel bavit a kroutit (pozvednout pracky, vyzpěvovat a dělat adekvátní grimasy) do rytmů melodii od Cecy, Dragany nebo Džeja (mimochodem Srbský rom).

Velmi brzo jsem si byl své odlišnosti vědom, a bylo mi to dáváno ze stran veřejnosti dostatečně najevo. Nevěřil jsem co dokáže udělat jedno tričko s Ozzym. Kromě toho, že mi nikdo neřekl v Srbsku jinak než Ozzy, jsem byl denně kromě silně rasistických nadávek, konfrontován s komentáři na můj vzhled a hudbu, která mě zajímá. Byl jsem považován velice běžně za satanistu či člena sekty, a musím říct, že se mi to poměrně dost líbilo. Lidé mě za můj původ moc rádi neměli a díky faktu, že jsem poslouchal to nejtvrdší co jsem v té době dohledal, taky moc ne!  „Beneath the Remains“ od Sepultury poslouchám od 8. třídy ale až tady se z toho stal denní chléb. Např. při hodině chemie jsem odmítal během hodiny vypnout přehrávač kvůli sólu ve skladbě „Mass Hypnosis“ . …to snad chápete, ne! ;D „Sound Of Perseverance“ od Death mi už od patnácti vřeští v uších a se mnou to často poslouchal běžně celý autobus. Věci jako Slayer, Venom, Dimmu Borgir či Testament velmi rychle následovali, už pro tu možnost nakupování cd a mp3 na ulicích v přepočtu za 30, 40 kč.

Široká veřejnost však tyto individua, která jim jejich nenávist vrací ještě důrazněji, černým oblečením včele s co možná nejděsivějším motivem na tričku, ostny na rukách a obrovskými bodlinami na hlavě,  nerada vidí a má z nich strach.

Metalová scéna a obecně kapely mají tudíž v těchto končinách poměrně nepříjemné podmínky pro růst jelikož jsou nepříjemně konfrontovány během celého vývoje, či k jejich vzniku vůbec nedojde, jelikož mladí nemají důvod se k tomuto žánru přibližovat za účelem rebelie, jelikož se to u nich neprojevuje skrze hudbu.

Metalových kapel je proto v těchto končinách opravdu velmi málo. Můžeme zmínit gotické AMONOS, avantgardní RAIN DELAY. Na oba tyto spolky jsem narazil už dříve během svých pátráních po kapelách se zpěvačkami, ale můj zájem zůstal bohužel jen u jejich původu. Existuje zde ještě pár, které si získali aspoň částečnou mezinárodní pozornost, především tedy v žánru death či black metalu a ta, která mě upoutala nejvíc jsou SACRAMENTAL BLOOD, kteří dokonce hráli na jednom ze starších ročníků Brutal Assault, a mám na ně i osobní vzpomínku, jelikož jsem náhodou s jejich bubeníkem řízl taxík napůl protože nám oběma před nosem ujel noční bus.

Na území Chorvatska je to o poznání lepší, ale stále na úrovni posmolených plínek. Největší stálicí jsou doom-gotičtí ASHES YOU LEAVE, kteří se snažili prosadit během Beauty ‚n‘ Beast éry, ale poměrně silná geografická izolace jim nepřála. Od roku 1997 poměrně dozráli a vydali se ještě jemnější cestou, kterou se u mnoha fanoušků pohřbili ale zároveň si otevřeli nové možnosti, kterými se snad dostanou ještě dál. Velkou dávku štěstí provází jiné jejich krajany, RISING DREAM, věnující se heavy/power metalu. Mají za sebou pouze jedno průměrné album, ale podařilo se jim vystoupit na několika světových festivalech včetně dvou zastávek na Masters Of Rock ve Vizovicích. Velké věci se očekávají od výměny vokalisty za ráznou Ines, která má šanci kapelu dostat daleko. Jak mi sama kapela potvrdila, mají velké plány, včetně dalšího alba a koncertů, třeba na letošním Metal Campu ve Slovinsku.

Chorvatsko, stejně jako Srbsko trpí chorobnou nenávistí a strachem z tohoto žánru. Stejně jako v Bělehradě se osvědčilo, pokud chcete odehnat otravné děvče, stačí ji na otázku co posloucháte odpovědět, „ZAHRANIČNÍ HEAVY METAL“! Avšak jeden z nejsilnějších zážitků, jsem zažil v Chorvatsku, přesněji ve městě Vinkovci, kam jsem často dojížděl. Jedno odpoledne jsem si pustil místní zprávy ve kterých mi vyrazilo dech varování církve před nežádanými živly. Církev varovala občany, před skupinami satanistů, rovněž se shlukujících v nejrůznějších sektách kde skupinově poslouchají heavy metal. Zpráva pokračovala: „Věnujte zvýšené opatrnosti při osobním kontaktu s těmito lidmi. Nosívají černé oblečení s děsivými motivy, zdraví se znamením zla (tzv. „paroháč“, „oko zla“ …původ má z Itálie pro odhánění zlých duchů) a poslouchají kapely typu IRON MAIDEN a DIMMU BORGIR.“ Vážně jsem měl strach vyjít na ulici, jestli mě náhodou někdo neukřižuje nebo neukamenuje. Ale abych se přiznal, dělal jsem to rád, a měl jsem rád ten pocit, že ti, kteří by mě normálně nenáviděli za můj český původ (platilo to hlavně v Srbsku, kvůli členství v NATO, které Bělěhrad bombardovalo), by se mě spíše báli.

Nepochybně jste si všimli, že účelně vynechávám Řecko, které je specifickou zemí sama o sobě.  Nebudeme ji důkladněji rozebírat vůbec, ale většina předsudků a názorů je však přítomna ve velmi podobné míře, i zde. Zbytek bývalé Jugoslávie je po Srbsku a Chorvatsku na tom ještě bídněji. V muslimské Bosně se ani nic jiného očekávat nedá, Albánii a její nashromážděné teritoria či mladičkou Černou Horu ani nemá smysl rozebírat. Makedonie, je na tom podobně jako Srbsko nebo spíše trochu hůř, takže jediná zbývající, která má pro vývoj metalové scény nejlepší podmínky je Slovinsko, které je jako jediné členem Evropské Unie. Poskytuje tak mladým umělcům mnohem přijatelnější podmínky, jak už finanční, tak i střízlivější protože v této nejvíce evropské zemi, ze všech ostatních nepanuje tak primitivní nahlížení na okolní svět. Osobně největší zkušenost mám s NAIO SSAION. Ti se snažili prorazit gotickým přístupem a výraznými houslemi, avšak nedostali se dál než k 6 let staré debutové desce „Out Loud“. Avšak nové kapely se stále rodí a Slovinsko má pro budoucnost ty nejlepší podmínky ze všech zemí bývalé Jugoslávie.

Mým osobním názorem nadále zůstává, že tento region je velmi nepříjemným pro metalový žánr obecně, ať už pro fanouškovství, či vznik a vývoj kapel. Avšak metal není jen letní poblouznění Lady Gagou, o kterou si za pár let nikdo ani neopře kolo. Je to celoživotní záliba a i zde si najde své místo. Když může v Íránu, Izraeli, proč by nemohl i tady. Takže, jak by řekla Angela z ARCH ENEMY: „WE WILL RISE“!!!

Advertisements

5 komentářů

  1. No jo, jak se říká, jiný kraj, jiný varm 😀

    Březen 8, 2011 (11:04 pm)

  2. Richard

    „Byl jsem považován velice běžně za satanistu či člena sekty, a musím říct, že se mi to poměrně dost líbilo.“ LOL. Opravdu zajímavý článek

    Březen 9, 2011 (11:50 am)

  3. Richard

    A ještě mě napadlo že Rising Dream si u nás zahráli kromě Masters taky v Praze v klubu Exit Chmelnice…myslím že to bylo někdy koncem roku 2009

    Březen 9, 2011 (11:53 am)

  4. oozzzzyy

    Diky Richarde, jak za kompliment, tak za to info. V te dobe jsem je jeste nesledoval. Na Masters jsem sel proste na Chorvatskou kapelu, uz jen z principu a pak s nima pokecat. Dost drsne bylo, ze bylo v publiku i par chorvatu. Takze kdyz jsem je chtel povzbudit, a zarval jsem „Hajde Hrvatska“ – volne prelozeno „Pojdme chorvati“ … tak jsem za sebou slysel, samozrejme chorvatsky: pche srb! ;D

    Březen 9, 2011 (2:03 pm)

  5. Pingback: Göteborg, město zaslíbené « methalllblog

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s