Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Dimmu Borgir: Abrahadabra – dvojitá recenze

Dnes vám přinášíme dva pohledy na zatím poslední desku od Dimmu Borgir. První je od adorujícího Metloshe, druhý od ofrňujícího se Orgebangera.    

I.

Leckteří „praví“ blackaři možná krabatí čela při vyslovení jména Dimmu Borgir a pokud by se v jejich komentářích odstranily všechny vulgarity, zřejmě by zůstaly asi jen útržky jako „komerce“, „klišé“, „podbízivost“, „nemá to ten správný blackový zvuk“, „True norwegian black metal? Haha… “. Myslíte si to také? Pojďme se podívat na jejich nový počin Abrahadabra, abychom zjistili, jak to vlastně je.

„Dimáči“ mě zatím žádným svým novým albem nezklamali, takže jsem nečekal, že by se na mě měl vyvalit kýbl něčeho, co je asi tak na úrovni obsahu pekingské kanalizace či současné české politiky (tak, jak se mi to už bohužel stalo u aktuálních alb některých jiných, kdysi vyjímečných kapel). Musím ale říct, že ta paráda, která přišla s novým albem Dimmu Borgir, mě přesto zaskočila.

Nebudu se sáhodlouze probírat jednotlivými skladbami, třebaže by si každá z nich zasloužila alespoň několik řádek superlativů. Musím ale vyzdvihnout dvě podle mého názoru nejgeniálnější věci: druhou skladbu Born Treacherous a pátou věc v pořadí, poprávu nesoucí název celé kapely – Dimmu BorgirBorn Treacherous následuje hned po monumentálním intru a na začátek nemohli chlapci vybrat lépe. Tenhle kus skutečně člověka nakopne do zadnice. Až jsem se musel podívat, jestli mi neuletěla někam do Norska. Skladba ve své druhé polovině skvěle graduje a ani na chvilku vás nenechá jen tak stát, nedržet v rukou imaginární kytaru a nemlátit pačesem do nejbližšího předmětu či člověka. O nejlepší věci na albu – Dimmu Borgir –  snad ani nemá cenu nic dalšího psát, můžete si akorát zařvat se mnou:

„Dimmu Borgir!
The deviants seek but one place
Dimmu Borgir!
Forward onward march!

 Výrazné orchestrální a sborové party, které výborně spolupracují s drtivou kytarou a parádními bicími, mohou někomu vadit, protože jsou pro tradiční metalové nástroje rovnocenným partnerem a nejsou upozaděny, jak to bývá zvykem. Já si však myslím, že je to dobrá cesta. Přece jenom ještě nikdo nevymyslel nic lepšího než symfonický orchestr. A když se jeho součástí stane kytara, bicí, metalové vokály… Co víc si může metlosh přát. Další, na co bych rád upozornil, je zvuk bicích. Oproti předchozím albům konečně neznějí kopáky jako šicí stroj, ale mají správný hutný zvuk, tak jak to má být. Rovněž si myslím, že byl dobrý nápad zapojit v některých skladbách zpěvačku, která svým zvláštním projevem dává atmosféře muziky nový rozměr.

Teď bych se vrátil k odpovědi na otázku  „true black metalu“, kterou jsem položil na úvod : No, podle mě to, že je něco melodické a srozumitalné a nezní to, jako kdybych nahrával přes hodně špatný mobil svůj ranní výkon na hajzlu, ještě neznamená, že to pak není „ten správný black metal“. Pokud to tak je, pak třeba Dimmu nehrajou black, co na tom sejde. A že mají komerční úspěch? To jim ze srdce přeju, pokud budou dělat takovou muziku, jakou dělají doteď.

Je pravdou, že nálada alba není tak černočerná, jako v případě starších věcí. Ale nakonec, proč ne. Někteří zřejmě čekali příběh o tom, jak zlý metloš přijde na bohoslužbu ukojit svůj duchovní chtíč, típne cigáro do svěcené vody, hlasitě se vysměje knězi, načež nedopatřením upustí mezi přítomné kanystr s benzínem a hořící zápalku. Pak ještě zřejmě nějakým zvláště nechutným a brutálním způsobem zavraždí toho kněze, aby pak, recitujíc verše za satanské bible, pomočil jeho mrtvolu… Tento náboženský amok, často spojovaný s temnou hudbou, je snad s výjimkou některých nejmenovaných kapel z Polska už přežitkem doby. Dimmu Borgir to zdá se pochopili a pokročili ve svém vývoji zase o něco dále. Vždyť sami prohlašují, že jejich cílem je to, aby neustrnuli na místě a stále se vyvíjeli. Ono se to lehko řekne a hůře dělá. A už vůbec to nejde bez toho, abyste nasrali pár svých skalních fandů, kteří očekávají, že jim budete servírovat stále ten stejný guláš s pětima knedlama. Ale podle mě je to tak správně a Dimmu to dělají zatraceně dobře. Vždyť změna je život a život je METHALLL, nebo ne? Howgh.

autor: metlosh

II.

Původně jsem chtěl začít slovy „Ále hovno…“, nicméně to by příliš vyznělo, že jako já jsem tady ten zlý, co se mu to nelíbí. Zůstaňme u jídelního přirovnání. Samozřejmě, jíst ten stejný guláš celá léta je vopruz, to je jasné, nicméně Abrahadabra mi připadá jako guláš, vepřo knedlo zelo, švestkové knedlíky a buchtičky s krémem na jednom talíři, to vše smíchané dohromady a přelité hruškovým kompotem a čalamádou. Jistě, solidní žranice, ale je tu nebezpečí žaludeční nevolnosti a blití. Na celé desce jsem nenalezl skladbu, ve které by nebyly sbory, smyčce, gongy… prostě hromady nástrojů. Ta rezignace na klasické nástrojové schéma mě, který jsem hodně žral předešlou nahrávku In Sorte Diaboli (s kytarami jak pily a bicíma jako pokažený automat na jízdenky), no, dost mě to zarazilO a dost mě to zklamalo. Celé mi to zní spíš jako Nightwish, kteří se rozhodli udělat blackovou desku :-D. A při šepotu „áááá-brrrahááá-dááá-brááááse pokaždé ošívám trapností.

Neříkám, že muzika s bohatějším zvukem nemůže být dobrá a neříkám, že black metal je jenom to, co dělá pičus Vikernes, a nemůže se vyvinout někam dál, ale mám jistou představu, co od black metalu čekat a co od něj chci. Chci nářez, sejtn a hlavně aby to mělo koule. A tohle prostě koule vzdor všemu nemá. Kytary s JEMNÝM zkreslením dělající stafáž orchestru a sborům, to prostě koule nemáááá!

Desku Abrahadabra chápu jako výsledek snahy Dimáčů se neopakovat a nedělat jenom nastavovanou kaši In Sorte Diaboli, ale připadá mi, že tenhle bombastický výtvor je tak trochu i projevem toho, že si nějak sami se sebou moc neví rady a kompenzujou to pompézní hradbou barvitého zvuku, což mému vkusu moc nesedí. Nejspíš jsem naivní čůráček, ale řekl bych, že i dnes se dá dobrá deska udělat v klasické nástrojové sestavě.

Takže shrnuto podtrženo: moc všeho, ram pam pam, nedostatek cojones, krok stranou těžko říct jakým směrem, prostě za každou cenu jiným. Rozhodně budu zvědav na nové nahrávky, ale do té doby si budu pouštět In Sorte Diaboli, která je sejtn jak sviňa.

„I was born in opposition! The contender to creatioooooon!!!!

autor: orgebanger

Advertisements

3 komentáře

  1. Dimmu Borgir

    Myslím si, že hodnocení každé nové desky je ovlivněno předchozí deskou (pokud teda nějaká je) a proto je nejspíše potřeba se podívat na desku z více úhlů. Když se na desku podíváme jako na samostatný počin, řekla bych, že Abrahadabra je celkem dobrá deska.

    Když se však na ni podíváme jako na desku DIMMU BORGIR, která vyšla po desce In Sorte Diaboli, tak se jen s hrůzou v očích musím zeptat : „Co to kurva je?“ To není jen krok stranou, hlavně je to krok vzad!

    Myslím, že by si pánové měli udělat v kapele pořádek, vzít kvalitní hudebníky a trochu se stabilizovat a začít hrát zase pořádnej black metal …

    Pod pojmem TRUE BLACK METAL si představím geniální growling, skřeky – song při kterém máš pocit, že ten zpěvák ani nezpívá.

    Duben 21, 2011 (1:23 pm)

  2. No… pěkná ukázka toho, že ať kapela udělá jedno nebo druhé, neudělá dobře. Očekávání jedněch byla naplněna, očekávání druhých byla zklamána 😀 tak to chodí.

    Duben 21, 2011 (8:05 pm)

  3. Pingback: Leaves’ Eyes – Meredead, rage recenze « methalllblog

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s