Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Na stezkách nudy s Paths of Possession

Nedávno jsem brouzdal temnými hlubinami internetu a čirou náhodou jsem narazil na fotku nějaké kapely. Překvapilo mě, že uprostřed se tyčila charakteristická postava vokalisty George „Corpsegrindera“ Fischera. A byl jsem si stoprocentně jistý, že fotka Cannibal Corpse to není. S udiveným „Co to kurva…?“ jsem se začal proklikávat hlouběji, abych zjistil, že Corpsegrinder má vedlejšák! Melodický death? S Corpsegrinderem? Natěšený jak masový vrah na výlet do starobince jsem se pustil do poslouchání a říkal si, jaký jsem to nevzdělaný kokot, že mi unikla tak podstatná informace. A nadšení dokonce nějakou chvíli přetrvalo. Pochvaloval jsem si, jak jsou Paths of Possession super, a že se to Georgíkovi náramně povedlo. Bohužel po nějaké době radost opadla jako ranní erekce.


Už jen samotný koncept hudby je taková zvláštní směsice. Máte  před sebou melodický death metal po Gothenburském vzoru, ale řádně říznutý americkým deathem ze staré školy. To by se dalo možná zužitkovat, pokud jste se doposud ani do jednoho subžánru nějak nemohli dostat. Ani nevím, jaký má tenhle článek smysl. Není to nic, co bych vám chtěl mermomocí doporučit, ani nic, na co by se dalo vtipně a originálně nadávat. Přitom jeden by si řekl, že když je v kapele Corpsegrinder a kdysi jim přihnojoval bývalý kytarista Morbid Angel Richard Brunelle, nic nemůže skončit špatně. V podstatě špatně ani neskončí. Jen před sebou máte overrated kapelu, kterou táhne Fisherův image. Tím „overrated“ nemyslím, že by neprávem získávala vysoká hodnocení. Spíš „overrated“ v přístupu. Budete čekat nějaký masterpiece a nakonec dostanete jen piece.

Paths of Possession vydali dvě alba, jedno demo a jedno EP. Demo mi přijde udělané skvělým způsobem, protože jej nahráli společně s kapelou Dark Faith, kdy každé těleso přispělo šesti skladbami. Super nápad! Jinak je uvězněno v klasickém vězení demo nahrávky – zahuhlaný, pokurvený zvuk, bicí zní jak nahrané přes midi, kytary kdesi v piči, vokály úplně na psí koule, kterým nejde rozumět ani kokot a polovina od Dark Faith na tom není o nic líp (dokonce se jim povedlo i POKURVIT Zombie Ritual od Death). Jenže tyto neduhy se dají pominout, je to přece jen demo. Akorát by člověk čekal, že někdo s Corpsegrinderovým kreditem si bude moct dovolit krapet lepší produkci.

První pořádné album, které bych doporučil k poslechu, je The End of the Hour. Hned úvodní skladba má skvělý říz. Heavy riffy dost zkreslené na to, aby se daly považovat za death, a do toho melodické vyhrávky. Dokonce i Corpsegrinder tady má trochu jinou pozici než v CC. Jeho vokální projev není jen extrémně hluboké rychle mumlání, ale frázování je tady mnohem táhlejší a často stoupá do výšek. Po dlouhé době je příjemné, že mu jde rozumět. Tak, a jestli jste doposlouchali první skladbu až do konce, máte v podstatě naposlouchanou celou tvorbu PoP. A to si nedělám prdel. Jedna skladba jako druhá, ze které občas vyčnívá nějaká chytlavá mezihra. Při prvním poslechu budete do poloviny každé sklaby nadšeni. Při druhém už většinu skladeb přeskočíte a při třetím si raději pustíte něco jiného. Kdybych měl udělit hodnocení, tak bych dával asi 6/10. Je to přeci jen lehký nadprůměr a úplný propadák to není.


.

Zato druhá deska Promises in Blood je vyloženě průser. Dementní neinvenčnost dotáhli do takového extrému, že obě mají podobnou koncepci. Zase dost dobrá první skladba a pak už jen nuda, nuda, hovna, sračky. A co je úplně nejhorší, to jsou riffy. Jako kdyby je vystřihli z nejdebilnějších béčkových hororů. Pomalá snaha o temnost, hrůzu a teror končí spíš jako malé děcko, které v prostěradle vybafne na staršího bráchu a pak strašně dostane do držky, brácha se mu vysměje a ještě pochčije jeho brečící tělo zkroucené v bolestech. Nemůžu si pomoct, abych se při poslechu neošíval trapností. Nota bene, když do toho jedou nějaké pseudo-hardrockové vyhrávky. Povedlo se jim nasrat do jednoho alba klišé rovnou ze DVOU různých žánrů. To chce taky trochu mistrovství, pravda. Pozitivně hodnotím zvuk. Ten se fakt povedl. Aby taky ne, když to měl na starosti chlápek, který masteroval např. Nile, Mastodon, Sepulturu a Hatebreed. S těžkým srdcem a přimhouřeným okem za 5/10.

.

Kdybych měl nějak ucelit a sesumírovat tenhle vodopád hoven, tak asi takhe: Paths of Possession bude na první pohled a poslech vypadat jako superband. Doporučit můžu někomu, kdo se do death metalu (popř. melodického deathu) zatím nemohl dostat a zůstává v této oblasti hudební pannou. Ukáže vám to potenciál, jaký death má, ale naplno jej nepocítíte. Vlastně skoro jako skutečná ztráta panenství: raději se spusťte tady s panem „malým čůráčkem“ Paths of Possession – nebude to moc bolet a možná se vám to bude i líbit -, než abyste hned obskočili afroameričana typu Deicide, který má klacek až po kolena. Na druhou stranu, proč si volit pana Maloptáka, když vždycky můžete sáhnout po Death, který je vyvinutý tak akorát a šukec v podstatě vymyslel.

Pryč od debilních metafor. Není to špatná hudba a při prvním nebo druhém poslechu si budete spokojeně podupávat do rytmu. V podstatě je dost podobná jako tahle recenze. Hovno vám řekne. Nepotěší, neurazí. Tak nějak o ničem a vůbec… ale pořád lepší než prašivé Leaves‘ Eyes :D.

Autor: Nesthor

Advertisements

2 komentáře

  1. strasny odrhovacky, stezi doposlouchatelny do konce.

    Květen 4, 2011 (11:06 pm)

    • Hakkuin

      Souhlasím tady s frontmanem, punkové kapely 🙂

      Květen 12, 2011 (10:02 am)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s