Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

My Dying Bride – Evinta

Dvacet let. Taková je zhruba délka mého života. Před dvaceti lety se rozpadl Sovětský svaz, o němž se myslelo, že bude trvat věčně, a poprvé byla představena myšlenka world wide webu, kterému se dnes lidově říká internet. A před dvaceti lety se v ponuré a deštivé Británii zrodila skupina, která společně s pár dalšími kapelami definovala nový metalový subžánr – doom metal. My Dying Bride jsou stálicí metalové scény a jejich poslední počin s názvem Evinta je oslavou dvě dekády trvající temnoty a zoufalství.

Předem musím říct, že MDB jsou jednou z kapel, na které nedám dopustit, a každou jednotlivou desku (až na 34,788%… complete, ta je na mě trochu moc alternativní) bych mohl poslouchat do zblbnutí. For Lies I Sire, kterou vydali před dvěma lety, přímo zbožňuju, a proto jsem doslova vřískal nadšením, když oznámili Evintu. Stejně jako každé album, na které jsem se těšil, jako nadržený jako puberťák na první pohlavní styk, jsem i v tomto případě zavíral klapky před jakýmikoliv jinými informacemi, audio trailery a jinými střípky, které by mi mohly nějak prozradit, jaká novinka bude. Šok, který mě čekal po zmáčknutí play, mě málem stál příčetnost, a když jsem album doposlouchal celé, topil jsem se ve zmaru a beznaději.

Obávám se, že slova nedokážou vyjádřit to, co poslové žalu stvořili. Něco takového jsem v životě neslyšel a hlavně nezažil (nebo možná neumřel). Evinta je čistě symfonickou oslavou tvorby MDB. Melodie a témata z deseti řadových desek v naprosto unikátní kompozici. Překvapivý a nečekaný odklon od klasické nástrojové sestavy a valivých temných riffů mě tak rozhodil, že jsem se notnou chvíli musel vzpamatovávat. A teď tady sedím, píšu tuhle recenzi, mráz mi stále běhá po zádech a každý nádech je těžší a těžší, jak tělo opustila chuť žít a jen tak nějak… umírá. A to je známka toho, že se jim povedlo udělat skvělou desku! Nejsem žádný zkurvený emo, abych nad nějakou depresivní hudbou bulel a hned chtěl skákat z okna. MDB jsou sice depresivní, temní až za hrob a jejich texty pojednávají o zhrzené lásce a utrpení, nicméně jejich skladby jsou krásně melancholické. To platí dvojnásob pro Evintu. Mistrovské dílo symfonie, ambientních atmosférických melodií a shakespearovských textů.

Dvoudiskové album (limitovaná edice bude mít o disk navíc) otevírá trýznivými houslemi a v moment, kdy se přidá soprán, mi poprvé přejel mráz po zádech. Zmučený hlas vokalisty Aarona Stainthorpa a varhany se krásně doplňují a střídají. Melodie promyšleně plynou, a i přesto, že MDB využívají na desce širokou škálu symfonických nástrojů, nikde se nepřekrývají. Každý má své jedinečné místo a spíše než na orchestrovou hutnost staví kompozice na osobitém zvuku a charakteru jednotlivých intrumentů. Nikde se vám tedy nestane, že by udeřil gong a najednou se vám do uší nasere tuna nástrojů a začnou si tam fidlat, aby to znělo jakože strašně epicky. Úvodní In Your Dark Pavilion vystřídá několik motivů, od doslova hrůzostrašného po téměř optimistické piánové svítání jen proto, aby se vždy vrátila k hlavní melodii z jejich slavné písně… ale co bych vám to prozrazoval. Fanoušci ji jistě poznají, a o to větší z ní budou mít radost :).

You Are Not The One Who Loves Me má trochu modernější aranžmá. Skladbu podkreslují zvonivé klávesy, mezi kterými zní Aaronovo náříkání ještě jasněji. Nevím, jak moc předchozí věta dává smysl. Nejspíš vůbec, ale v rámci této desky se dá mluvit pouze o pocitech. Je to tak úžasné, že mě to nutí psát jak rozněžnělá piča :D. Třetí v pořadí, Of Lilies Bent With Tears, začíná osamělým klavírem, kterému na pozadí prozpěvují ptáci. Musím konstatovat, že to je jedna z nejsmutnějších písní, jaké jsem kdy slyšel. Jak mě hudba málokdy dojímá, nota bene ty ohrané skladby, u kterých hlavně ženám vždycky vlhnou oči, tak tady jsem měl jó co dělat, abych neuronil slzu. Neskutečné. Naštěstí se zhruba v polovině zrychlí tempo, jinak bych si nabrečel do klávesnice :D. Celkem alternativní a hodně klávesová The Distance Busy With Shadows místy připomíná raného Oldfielda, ač to zní sebenesmyslněji. Of Sorry Eyes In March uzavírá první disk a dává tušit, že to pravé utrpení teprve začne. Skladba začíná ponurou temnotou a její poslech připomíná ze všeho nejvíc stoupání ke světlu na konci tunelu, jak melodie neustále stoupá a vyjasňuje se.

Druhý disk se od prvního neliší. Nečekejte žádnou změnu, nečekejte kytary. Věřte mi, že po tom, co si poslechnete prvních pět skladeb, by vás jakákoliv změna v konceptu jen rozhodila a zklamala. Nebudu to protahovat. Druhá polovina je zkrátka stejně bombastická jako ta první. Rád bych vám sice vyprávěl o každé písni zvlášť, ale holt Evinta je jednou z těch desek, které se prožívají.

Nemám, co bych albu vytkl. Skutečně ne. Je bezchybné a naprosto geniální. Akorát to není methalll. I přesto vám radím, prosím vás, abyste se posadili do křesla, zavřeli oči a alespoň první skladbu si vychutnali. My Dying Bride udělali snad největší krok stranou v historii metalové hudby a vzniklo z toho dílo, které se těžce popisuje, protože je o pocitech, a ty se vždy špatně vyjadřují slovy. Fanoušci kapely budou mít o to větší radost, protože ve skladbách můžou hledat melodie ze starých alb. I přesto mám takový sevřený pocit. Nemůžu si pomoct, ale Evinta zní jako konec, který nebude mít pokračování. V hloubi srdce doufám, že je to jen můj scestný dojem a My Dying Bride nebudou s novou deskou otálet moc dlouho, ale ruku na srdce, jak chtějí tohle překonat… 🙂

autor: Nesthor

Reklamy

One response

  1. Pingback: Co nám rok 2011 přisral « methalllblog

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s