Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Dvojitá recenze: Rawkfist – Chryseus

Rawkfist je německá symphonic metalová kapela, která kope za label Black Bards. Recenzi na jejich v pořadí třetí desku sepsali Nesthor s Eirrikrem. Zatímco Nesthor se zabývá obecnější rovinou desky, Eirrikr přechází k částečnému rozboru několika skladeb. Jak v jejich uších dopadl tento kozymetal? Je dobrý nebo naopak zkurvený?

I.

Předem pár slov ke kozymetalu obecně. Možná to vypadá, že redakce k takové hudbě chová odpor už jen z principu. Není tomu tak, mnoho z nás (až na Orgebangera) má rádo různé Epicy, Nightwishe, After Forevery, Gatheringy apod. a nejsme sebrankou šovinistických prasat. Ženy do hudby patří a nějaké genderové blbosti tady nejsou na místě. Teda až do momentu, kdy je na prvku ženskosti postavena celá myšlenka kapely. Tak nějak se to děje s Epicou, kdy Simone Simons je tou zrzavou marhou na kterou se všichni chodí dívat, chodí ji poslouchat a zbytek kapely je jim tak nějak ukradený. Z opačného pólu si vemte třeba takové Manowar, ti zase staví na extrémní maskulinitě a nevím jak vy, ale na přestárlé namakance v kožených kalhotech nejsem zrovna dvakrát zvědavý.

Tolik teda k problematice kozymetalu a teď k Rawkfist. Bez okolků a chození kolem horké kaše – tohle je typický příklad zkurveného kozymetalu. Je to podobné všem těm Epicám, Nightwishům, Tristaniím, Sireniím a jiným -iím. Nejvíce mi to teda připomíná Epicu. Hlavně díky hromadě symfonického podkladu, který tady nezní moc symfonicky, protože jde slyšet, že sbor čítá zhruba čtyři lidi a smyčce asi dva.

Nejprve věci, které se mi líbí a díky kterým jsem jen mírně znechucen a nemám chuť přehnaně nadávat nebo vraždit. Líbí se mi kytary, resp. jejich zvuk, když se na ně člověk zaměří, protože vokály tady hrají prim a vše ostatní je v pozadí. Jsou dobře ostré a mají parádní rytmiku. Dále pak celková kompozice skladeb je velmi sympatická. Jsou to sice stokrát omílané melodie, které vám každým tónem budou připomínat jiné skladby, které jste už něde slyšeli, ale Rawkfist na originalitou moc nehrajou. Neřeknu Vám,  jaké je album v kontextu s předešlými deskami, protože zas takový masochista nejsem, abych si je kvůli tomu naposlouchával.

Teď co mě neskutečně sere a podle mě úplně zajebalo celý potenciál desky. Vokály. Barva hlasu – meh, jako jo, budiž, slečna/paní nejspíš chodila na hodiny zpěvu. Jedna z dlouhé řady éterických vokalistek, kterých jsou tuny. Ale co tam kurva cpe to tremolo furt?  Věřte, že Vám to celý poslech dost znechutí.  To ta marha neumí držet tón déle než jednu vteřinu bez toho, aniž by se ji hlas neroztřásl jak revmatický stařec?! Člověk má skoro obavy, že při každém dalším tónu vydechne naposledy. Což by desce jen prospělo. Mít tam aspoň jednu instrumentálku… chjo. Symfonický podklad působí tak nějak lacině. Jinak veskrze fajn hudba, bohužel tak pohřbena hroznými vokály, že pro mě skoro neposlouchatelná.

Za sebe hodnotím 4/10.  Řiťomrdka. Kam se poděl dobrý kozymetal?

I.

Tak tedy, byl jsem dobrovolníkem na recenzi tohoto alba německé female-fronted (dále jen kozy) metalové kapely, o které jsem v životě neslyšel. Příhlásil jsem se více méně ze sentimentu, který ke kozymetalu chovám, protože to byl styl na kterém jsem s metalem začínal, i když se většinou nejedná o metal v pravém slova smyslu. Kytary často ucházejí do pozadí, nahrazují je akustiky, nebo jsou prostě jen rytmickým doplňkem a málokdy se objeví opravdový metalový riff, zatímco na popředí jdou slyšet spíše klávesy a PŘEDEVŠÍM ženský zpěv, na kterém tenhle styl prakticky stojí. Chryseus tady není přílišnou vyjímkou.

Vlastně není žádnou extra-vyjímkou prakticky v ničem. Album určitě není špatné, nicméně je to prostě klasický kozymetal kvalitnějšího rázu, dle mého ve stylu Within Temptation nebo sólové tvorby Tarji. Na albu je 12 skladeb. Určitě se nehodlám vyjadřovat ke každé z nich, ale zkusím zmínit pár kousků, které dle mého za zmínku stojí a které by si určitě měl poslechnout někdo, koho Rawkfist zajímají.

Takže v prvé řadě kousek, podle kterého je album pojmenováno – skladba Chryseus. Má skoro 9 minut a je to věc, kterou bych si rád poslechl za nocí, kdy nemůžu spát a snažím se jen přežít se sluchátkama na uších. Pořád se v ní střídá několik různých motivů a vokálních melodií, které moc nejdou dohromady a z každého by se dala dát dohromady jedna nová skladba, ale dohromady to překvapivě nezní zas tak špatně.
Hned další skladba se jmenuje Sword of Xiphea a je podle mě druhým nejlepším kouskem z celého alba. Začíná vokálem s celkem sympatickými doprovodnými klávesami, načež nastupuje poměrně fajnový kytarovo-bicí rytmus, který zas tak nepotěší, ale určitě neurazí. Vokály mi trochu připomněly české Innocens a ve skladbě jdou slyšet i kozymetalu poměrně vlastní prvky klasické hudby (smyčcové nástroje a podobné kraviny), které sem perfektně sedí. Trochu mě mrzí, že se mi doteď nepodařilo najít ani oposlouchat text, docela by mě zajímalo, o čem vlastně písnička je. Každopádně už jen kvůli hlavnímu vokálnímu motivu stojí za to si ji poslechnout.
Další věc, která mě zaujala je track číslo 7 a jmenuje se They made me walk the plank (v překladu „Nechali mě jít po prkně“, výraz tak často slyšen v tvorbě pirate-metalových AleStorm, v podstatě způsob popravy na lodích kdy je člověk shozen do moře a buď neumí plavat, takže se utopí rovnou nebo se bude pár hodin plácat a pak ho sežerou žraloci nebo mu prostě dojde síla a umře vyčerpáním). Pirátský motiv byla skoro poslední věc, kterou jsem od Rawkfist čekal. V celkem chytlavém refrénu naprosto překvapivě a nečkaně zní They made me walk the plank a nakolik jsem vyrozuměl, tak to zpěvačka přežila a stala se „Mistress of the sea“ a uvažuje, jestli potopit loď ze které ji shodili nebo ne. Ovšem je dost možné, že se pletu, protože díky stylu zpěvu a hodně slyšitelné (a poměrně chytlavé) synthové melodii nešlo textu zas tak rozumět.
Teď bych se zmínil o (podle mě) nejsilnější věci na albu, která se jmenuje Deceitful shadows. Na začátku jde slyšet jeden z mála opravdu metalových riffů na albu (i když je z části na smyčce), písnička má jakýsi znepokojivý ráz a jdou v ní celkem slyšet kytary natolik, že je rozhodně nejvíce metalovou věcí na albu, ačkoli vokál je v ní pro změnu trošičku slabší než v jiných písničkách, což mi zas až tak nevadilo.
Poslední skladba o které bych se chtěl zmínit se jmenuje Minstrel, je na albu poslední a kdybych ji slyšel kdekoli jinde řekl bych, že je od Blackmore´s Night. Akustickou kytarou, textem a svou repetetivností je připomíná tak, že to skoro až bolí, ale přesto se mi strašně líbí a nepochybuju o tom, že pokud se k RawkFist budu vracet, určitě to bude jedna z prvních věcí z alba, kterou si pustím. Bohužel má jen 2 minuty a je jakýmsi outrem alba, ale co už. Je to outro povedené.

Takže, zmínil jsem se o nejlepších věcech na albu a teď bych trochu rozebral zápory. První a nejcitelnější je obecný nedostatek originality. Snad v každé skladbě bylo slyšet něco, co už tu bylo. Strašně často mi vokální melodie i instrumentální část skladeb připomínaly hlavně sólovou tvorbu Tarji Turunen. Další věcí, co se mi celkem nelíbila byl strašně monotónní hlas zpěvačky. Určitě zpívá dobře a celkem často i fajnové melodie, nicméně nikdy jsem neslyšel pokus o to něco energicky zařvat, nebo naopak hlas zpomalit, ztišit a pokusit se posluchače rozesmutnit či rozbrečet (leda by byl tenhle pokus ukrytý právě v té monotonnosti). Dost mi vadil i fakt, že vokál měl být na albu naprosto primární záležitostí, ale strašně často nešlo rozumět textům jen proto, že kytara, která zase měla roli ryze doprovodnou a rytmickou byla skoro stejně hlasitá. Uvažoval jsem, jestli to není jednoduše tím, že bych měl blbý ekvalizér, ale ne, nepomohla tomu ani čtvrthodinka hraní si s nastavením. On je to prostě asi blbý mix. A poslední nedostatek byl obecně vlastní kozymetalu, a to byla slabší instrumentální část skladeb. Kromě synthů v refénu They made me walk the plank nebo kytarových riffů v Deceitful Shadows nebylo na albu nic zajímavého instrumentálně, což je trochu škoda. To, že je něco female-fronted nemusí nutně znamenat, že je to 90% female-vocal. :(

Abych to shrnul, určitě jsem rád, že jsem si album poslechl a do deště nebo k nočnímu poslechu je to každopádně jedna z těch správných věcí, na druhou stranu mě ani nijak zvláště nenadchlo, ačkoli bylo určitě lepší, než spousta jiných kozymetalových věcí, které se v dnešní době vyskytujou (a o kterých se tu můžete dočíst, pokud zabrousíte o kousek zpět). Kdybych měl dát x bodů z deseti, pak bych dal 6,5/10.

Autor: Eirrikr

Reklamy

4 komentáře

  1. Naprostý souhlas s Nesthorem. Vokály absolutně pohřbívají celou desku. Když slyším to rádoby procítěné éterické monotónní hýkaní s všudypřítomným tremolem, které zní jak od staré Blažkové s Parkinsonem, tak mě místo nějakého emocionálního zážitku bere akorát tak sraní. Ano, tohle je zkurvený kozymetal a nezaslouží si ani ty 4 / 10.

    Červenec 31, 2011 (1:32 pm)

  2. Obecně mě kozymetal jako styl až na pár výjimek sere a Rawkfist mezi ty výjimky zrovna nepatří. Éterické (pseudo)operní zpěvačky, ze kterých si zřejmě i dneska cvrnká do kalhot věrné kozymetalové obecenstvo, zní prakticky všechny stejně a zbytek je jenom nuda, nuda a zase nuda. Zlatý Sinergy.

    Srpen 7, 2011 (3:42 pm)

  3. Ano, Nesthor promluvil pravdivě, kozymetal prostě nemám rád. A pokud jde o hodnocení tohodle kingšajzu, dávám exkluzivně bota/10. prostě to jde úplně mimo škálu 😀

    Srpen 10, 2011 (1:44 am)

  4. Pingback: Nothgard – Warhorns of Midgard « methalllblog

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s