Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Trivium – In Waves

Pro všechny fanoušky amerických Trivium znamenal  9. srpen konec dvouletého čekání na jejich pátý studiový počin. Kapelu v roce 2010 opustil kvůli neshodám jeden ze zakládajících členů – bubeník Travis Smith. Na jeho pozici naskočil Nick Augusto, pro kterého znamená členství v Trivium první opravdu prvotřídní angažmá v nějakém hudebním tělese. Jak je ale vidno, (či spíše slechno) doteď rozhodně štětkami nehrál a svůj nástroj ovládá s největším přehledem.  Deska In Waves, nástupce velice povedeného alba Shogun,  je čerstvě k mání a redakce Methalllblogu je tu od toho, aby vám sdělila, zda se vyplatí investovat do ní čas a finance, nebo raději za ušetřené  peníze prodloužit členství na vašich oblíbených porno-stránkách.

Jsou i tací, kteří o Trivium dosud neslyšeli. Avšak mnozí z vás jistě ano, ale zatím jste neměli tu čest je nějak blíže prozkoumat. Proto by nejspíš bylo vhodné krátké představení, než na to vlítneme. Kluci se dali dohromady v roce 2000, v té době to byli ještě mladí smradi, kteří chodili na střední. První album Ember To Inferno vydali v roce 2003, kdy jim bylo v průměru 17(!) let. Od začátku jdou v jejich tvorbě slyšet vlivy Metallicy, Slayer, Iron Maiden, ale i modernějších death-metalových kapel jako In Flames apod. Následovalo album Ascedancy (death-metalcore), Crusade (vlivy thrashových velikánů) a Shogun (velmi technický thrash).

Kapela nás v průběhu posledních dvou měsíců masírovala různými ochutnávkami z desky. Písničky zněly tak různorodě, že se z nich dalo jen těžko usuzovat, jak bude celé album znít.  Před samotným vydáním jsme si už mohli na internetu poslechnout 4 skladby (In Waves, Dusk Dismantled, Inception Of The End a Built To Fall), které spojovalo tak leda to, že se v nich hrálo na kytary, bicí, melodicky zpívalo i growlovalo. V první jsme nemohli přeslechnout stopy metalcoru, druhá překvapila svým blackovým nábojem, třetí naopak moc nepřekvapila (snad jen absencí onanistického sóla) a konečně čtvrtá mě vzala za koule svým velice chytlavým refrénem, na který paří dokonce i má přítelkyně. Všechny jsem si oblíbil, ale trochu jsem se bál, jestli se nám kluci z Floridy nechystají naservírovat nějakého Frankensteina, poskládaného z pěkných částí, ale jako celek působícího absolutně nekompaktním dojmem.

Po několika posleších můžu ovšem říct, že obavy byly zbytečné. Člověku stačí album dvakrát sjet, aby mu bylo jasné, že vše do sebe zapadá a nic zde není zbytečně. Kdo čekal, že se hoši budou nějak opakovat, bude zklamán. Jak je jejich dobrým zvykem, posunuli se zase dál a ze všeho, co zatím udělali, si vzali kousek a vytvořili něco jedinečného. Kdybych je měl někam zařadit, aniž bych použil nějakou samoúčelnou slátaninu názvů subžánrů (ve stylu post-apocalyptic-thrash-heavy- metal hodící se k rybaření), asi by se mi to nepodařilo. Raději bych zůstal u toho, že hrají prostě metal.  Na desce je včetně bonusů 18 skladeb, včetně intra, outra, intermezza a jednoho coveru. Některé se vám dostanou pod kůži okamžitě (např. Built To Fall), jiným musíte dát trochu času (např. A Skyline’s Severance), o to více je ale doceníte později.  Frontman Matt Heafy se začal více než kdy dříve projevovat melodickým zpěvem.  A pokud vám melodie v hlasu nezpůsobuje vyrážku (mnoha “ortodoxním” metalovým fanouškům totiž ano), budete jen těžko hledat slabší skladbu. Mám pocit, že se v mnoha písničkách vsadilo hlavně na vokály a celkové vyznění skladby. Kytarové sólo se zahraje jen tam, kde to podpoří celkový dojem z písničky, rozhodně nejde jen o samoúčelnou masturbaci doprovázenou nekončící ejakulací. Bicí a basa tvoří solidní základ všeho ostatního. Jak již bylo zmíněno výše, Nick hraje skvěle, dokonce se mi jeho styl líbí více než Travisův. Technicky jsou na tom všichni perfektně, ale nekladou si za cíl dávat to prvoplánově na obdiv.

Trivium se povedlo to, co zdaleka ne každému. Vytvořili nahrávku, která je dosti odlišná od všeho, co udělali doposavad, přesto je ihned spolehlivě poznáte. Skladbám rozhodně nechybí náboj a každá má něco, kvůli čemu si ji dobře zapamatujete. Album strhne a nepustí. Přesto ho plně doceníte až po nějakém třetím poslechu, což já osobně neshledávám jako nevýhodu. Pokud bych měl použít klasické číselné hodnocení, došel bych nejspíše k číslu 9/10, bod dolů kvůli asi dvěma skladbám, ve kterých bych onanistické kytarové sólo docela i ocenil.

Autor: Ravel

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s