Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Dvojitá recenze: Kittie – I’ve Failed You

30. srpna tohoto roku vyšla v pořadí šestá deska kanadských Kittie. Vzhledem k tomu, že se u nás v Evropě nejedná těleso příliš známé, začnu takovým kratším představením.

Vzdor všem těm různým feminismům a kecům o rovných příležitostech a podobných věcech je kapela Kittie pozoruhodná z velké části tím, že se jedná o uskupení tvořené ženami, all-female, celoženské. To taky vede k tomu, že jim různí kritikové a jiní pyjokuřové leccos odpouštějí ve stylu „vždyť jsou to děvčata“ nebo „na to, že jsou to holky, hrajou dobře“ popř, „kdyby to nebyly baby, tak to nemá do sebe vůbec nic“ apod. Otázka, jestli oblíbenost a známost Kittie, především v Americe, pramení v jejich hudbě, nebo prostě v tom že to jsou baby, provází tuhle kapelu prakticky od jejího vzniku. Řekl bych, že všechna ženská tělesa v metalu se s touto otázkou potýkají. No, ale protože Methalllblog je médiem primárně hudebním, budeme se zabývat (logicky) jejich hudbou.

Tak, teď několik reálií. Kittie vznikly v roce 1996, pocházejí z Londýna v kanadské provincii Ontario – neplést s Londýnem v Británii. Londýn v Kanadě je v podstatě takovým satelitem u Toronta. Zakládajícími členkami, které s Kittie hrajou až dodnes, jsou sestry Landerovy – Mercedes, marha co mlátí do bubnů, a Morgan, marha co řeže do kytary a vříská. Společně s nimi nějakou dobu byla Fallon Bowman – kytara, která po vydání prvního alba v roce 2001 odešla do piči, měla nějakou dobu nějaký elektronický projekt nebo co, kurva nevim. Na basu v prvnotní sestavě do r. 1999 hrála Tanya Candler, nicméně, tu nikdo nikdy živou neviděl, v prvních klipech a na fotkách se objevuje až basistka následující, totiž Talena Atfield, která ovšem kapelu v r. 2002 také opustila. A taky už o ní nikdo nikdy neslyšel.

Jak jste si už všimli a jak si ještě ukážeme, sestava Kittie prošla mnoha změnami, ale vždy je dodrženo schéma „Sestry Landerovy + nějaké další děvy“. Jedinou ne-děvou v sestavě byl Jeff Phillips, holohlavý fousáč, kytara, v letech 2002-2004. To bylo poprvé a také naposledy co byla kapela poskvrněna přítomností muže 😀 Po něm byla na druhé kytaře Lisa Marx, záhadná bloncka, která ovšem odešla do háje v r. 2005 kdy ji nahradila – a doufejme že natrvalo Tara McLeod, velice zručná a nadaná kytariska, co to umí dobře aji s wah-wahem, skutečně, takových bab s kytarou věru mnoho není.

Na base po odchodu Taleny Atfield byla Jennifer Arroyo, tuším že z New Yorku, do r. 2005, po ní do r. 2007 velice asijsky anime vypadající Trish Doan a po ní – a doufejme že už také na trvalo – Ivy Jenkins, jejíž hra je výrazně, o několik tříd lepší než u všech předchozích členek – i když je nutno vzít v potaz i skutečnost, že se zvuk a melodika celé bandy značně vyvinul.

A teď něco k předchozím nahrávkám: První album Spit (1999) je značně pubertální záležitostí, kdy si baby ozkoušely, co všechno se dá ještě nahrát a jak co může ještě znít. Tak je třeba ho i vnímat. 6/10

V roce 2001 následovalo album Oracle, které vzbudilo větší pozornost. Dodnes patří k mým nejoblíbenějším deskám, hlavně kvůli minimalistickému zvuku, gotické ponurosti a tvrdosti za každou cenu, kterou jim kdosi vytýkal jako nedostatek. Ten kdosi zmizel někde ve vodách netu, zatímco Kittie zde jsou stále, což hovoří samo za sebe. Dle mého soudu poznat Kittie = slyšet Oracle aspoň 10x, je to album podobně významné, jako je ve tvrobě In Flames Jester Race nebo u Metallicy Master od Puppets. 9/10

U dalších desek Until The End (2004) a především Funeral for Yesterday (2007) je patrná určitá tvůrčí krize, únava, vacuum, hledání sebe samých. Jde o nahrávky dle mého názoru průměrné a přílišné pozornosti nehodné. obě 5/10

No! A konečně se dostáváme k současnosti, i když ne zcela. Nová sestava, nové nápady, nová zvuková poloha a nová dravost a chuť to natřít všem čůrákům, to vše se obráží na albu In the Black (2009). Před vydáním tohodle kusu jsem Kittie nedával moc šancí, ale baby mě přesvědčily, že když chtějí, dovedou zahrát něco kloudného. 8/10

A teď se tedy po krátkém, mikroskopickém a zcela zanedbatelném exkurzu dostáváme k události současné a sice k nejnovějšímu počinu I’ve Failed You (2011).

Je nepochybné, že jeho tvorbu ovlivnila smrt otce sester Landerových a Morgan hovořila o tom, že mj. z této příčny bude další deska víc sinister and darker. No a jaká tedy je?

Popravdě, není tak sinister ani tak brutal jako Oracle. To by ostatně bylo jenom napodobováním věci již vytvořené. Přesto má svoje kvality. Děvčata vsadila na osvědčenou kartu a plynule navázala na zvuk a náladu z desky předchozí, tedy spíš technické než roztahané, spíš drsné než melodické. Při prvním puštění mě okamžitě zaujal výrazný moderní „americký“ zvuk kytar, basa, která se nedrží jedné noty, ale často to rozbalí a vyjede si po hmatníku i jinam – pochopitelně v harmonickém souladu s kytarami. Bicí jsou tradičně dobře odvedená, solidní práce, u které nemám co bych vytkl.

Kytarová sóla v podání Tary McLeod nejsou bůhvíjak rychlá nebo obtížná, ale dle mého názoru do skladeb sedí a nějaké vyložené dvaatřicetinové masturbace bych po ní ani nechtěl, od toho přece máme Alexiho Laiha, ne? 😀

Celkově zvuk působí velmi vyzrále, sebejistě, není to žádné pletení páté přes deváté, skladba je naservírovaná tak, že můžete headbangovat do sytosti.

Z playlistu bych vyzdvihl především skladby z druhé půle, počínaje Empires (Part 1), která je instrumentální a hraná na akustickou kytaru a dělí vlastně desku na dvě půle. Je to ponurá pauza mezi dvěma várkami solidního nářezu.  Z ostatních cením obzvláště Empires (Part 2), Ugly, Time Never Heals a We Are the Lamb. Neříkám, že by prvních pět skladeb bylo špatných nebo nějak vyloženě slabších, ale druhá půlka mi prostě přijde soudržnější, nakopnutější, rozjetější. To ovšem nepovažuju za špatnou vlastnost, přijde mi to lepší než ten obvyklý postup, kdy kapela vystřílí ty lepší 3-4 věci hned na začátku a zbývajících 6-8 už pak nedokáže zaujmout. Takhle se posluchač může těšit na to, že ty dobré pecky teprve přijdou 😀

Teď si to tedy shrňme: I’ve Failed You je deska s konzistentním zvukem, navazuje na velice dobrou předchozí. O výrazný posun v tvorbě Kittie se sice přiliš nejedná, ale to nemění nic na tom, že obsahuje dobré skladby, dokáže zaujmout a stojí za poslech. Za to jí dávám 8/10.

Tolik tedy o Kittie ode mě a teď již předávám slovo Nesthorovi, aby vyřkl slovo svéééé!!!! Keep Banging!

Orgebanger

II.

Já, narozdíl od Orgebangera, o Kittie jen slyšel. Krom informace, že to je čistě ženská kapela s growlem a říznými kytarami o nich nic nevím. Proto tuto desku budu posuzovat ze svého pohledu, který bude naprosto vytržen z kontextu jejich předchozí tvorby a jiných sraček kolem. Nejprve jsem si řekl, že si z každé skladby pustím tak deset vteřin a dám tomu sedmičku, ale nakonec mě samotného zajímalo, co mařky zplodily.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Album se mi líbilo. Bylo příjemně variabilní, což je podle mě taky hlavní kámen úrazu. Vysvětlím. Na desce najdete pestrou škálu křížení technik, nálad, temp a kompozic skladeb. Například úvodní song I´ve Failed You je slušný death a vypalovačka jak prase dost temná a brutální na to, aby vašim sousedům zbělely vlasy na hlavě. Pokračuje We are the Lamb, které se nese v podobném duchu a i přesto, že to bude klišovité přirovnání jak prase, tak tahle skladba ma dost poznatelný feeling Arch Enemy. Třetí skladba Whisper of Death opět nasadí dost řízné tempo a já měl v tento moment radost, že se mi do rukou dostal dobrý death metal. Jenže někde v polovině přijde čistý vokál, který je za a) nečekaný a za b) dost rozhodil atmošku. To, že se mi poloha a barva zpěvu nelíbí je už čistě osobní věc. „Okej,“ myslel jsem si, „tak to holky chcou mít variabilní, no. Další skladba bude zase nářez.“ Omyl, není. Pomalá, valivá heavy  skladba se zpívaným vokálem mě nijak nenadchla. What Have I Done se mi nezamlouvala ani přesto, že zhruba ve dvou třetinách se skladba na pět vteřin rozjede.

A pak přijde špička celé desky. Dvojskladba Empires. První část je klidná instrumentálka na jednu akustickou kytaru. Nicméně při prvním poslechu jsem ji tak nějak přešel bez většího povšimnutí. Zaregistroval a oblíbil jsem ji až naponěkolikáté. Druhá část je rozhodně nejlepší skladbou alba. A do konce alba kvalita neklesá. Všechno jsou více-méně vypalovačky s občasnými melodickými pasážemi. Hlavně Ugly je úplně ideální do moshpittu na rozbití pár držek. Předehra k Already Dead zní dost podobně jako v podstatě cokoliv od Death, což mi udělalo nesmírnou radost. A album ukončuje balada Time Never Heals.

Jo, deska se mi líbila. Až na pár momentů, které mi přišly buď jako zbytečnosti nebo příliš rušivé elementy atmosféry jsem spokojený. Nicméně album není až TAK dobré, abych prahnul po naposlouchání si jejich starší tvorby. Solidní nakládačka, to se musí uznat. 8.5/10

Autor: Nesthor

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s