Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Opeth – Heritage

Den se dnem se sešel a máme tady desátou studiovou nahrávku progresivních velikánů Opeth. Každá jejich deska je velice osobitá a dokážu vyjmenovat minimálně jednu geniální skladbu z každého alba. Menší ochutnávku toho, kterým směrem se bude nový zvuk kapely ubírat, jsme mohli zaslechnout v singlu Throat of Winter, který mě trochu vyděsil, protože neobsahoval žádné bicí, death growl, a téměř celý byl odehrán na akustické kytary. Ne, že bych proti tomu něco měl. Vždyť vpomeňme na album Damnation, které bylo výhradně bez growlu a stejně je naprosto úžasné. Jak jejich jubilejní deska dopadla?

Mikael Akerfeldt už dávno dopředu avizoval, že další album bude klidnější a na chvíli zase opustí death metal a budou se věnovat spíše progresivní části jejich death-progressive seskupení. Noví Opeth navíc nejsou ani moc metal. Nejbližší kolonka, do které bychom mohli Heritage zařadit, je progressive rock. Absence death growlů, zběsilého dvojšlapu Michaela Axenrota a ostřejších riffů dělá z téhle desky velice atmosférický poslech, než bezhlavou řežbu.

Potud je všechno v pořádku. Opeth měli vždycky osobitý přístup ke skládání a nebáli se experimentů. Pokud se oprostíte od toho, že tohle prostě NENÍ death ani metal (což Opeth nikdy nutně nebyli), můžete si Heritage pořádně vychutnat. Kompozice sází na atmosférů. Znepokojující disharmonie a naléhavé tóny nesou řádný punc „opethovství“. Skladby jsou sice pomalé a dost variabilní, ale i přesto tak nějak splývají v jeden dlouhý, celistvý kus. Albu chybí konzistence a nějaká větší provázanost. Začátek sice otevírá pianové intro Heritage, ale spíše než jednotlivé skladby si budete pamatovat určité riffy a přechody v jednotlivých skladbách a podle toho se Vám taky vryjou do paměti. Akerfeldt tentokrát vsadil na jednoduchost. Tím teď nemyslím jednodchost skladeb, ale hudebního podkladu. Málokdy se stane, že by hrály všechny nástroje najednou a do toho zpívaly vokály. Například ke kytaře se přidá basa jen proto, aby kytara mohla fade-outem utichnout a dále pokračovala jen basa s bicíma. Mimochodem všechny nástroje jsou zvládnuty naprosto bravurně.

Těžko se taková deska hodnotí. Na jednu stranu velice zajímavý a určitě skvělý poslech. Na stranu druhou to jsou Opeth a od nich člověk čeká minimálně něco, co mu vydrží k poslouchání tak rok. Heritage mě přestalo bavit zhruba po dvacátém poslechu a to si nedovedu představit, že budou některé skladby hrát naživo. Jedině snad Slither, který je trochu ostřejší a zároveň pro mě nejlepší skladba desky. Kapele nemůžeme vyčítat, že se chtěli od death metalového žánru odklonit a udělat zkrátka něco „jiného“, ale proč to dělat jako jubilejní desátou desku a navíc tak blbě, mi nejde do hlavy. Nechápejte mě špatně, deska je dobrá, ale tím to tak hasne. S těžkým srdcem 7/10. Možná, a doufám v to, objevím její krásy při stém poslechu. Prosím, prosím, prosím…

Autor: Nesthor

Reklamy

2 komentáře

  1. Vstupenky na koncert ve Vídni 29. listopadu lze nyní objednat přes český Eventim!

    Říjen 20, 2011 (1:25 pm)

  2. Pingback: Co nám rok 2011 přisral « methalllblog

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s