Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Dvojitá recenze: Lou Reed & Metallica – Lulu

Nesthor s Ogrebangerem dali hlavy dohromady. Poslechli si novou deskou dvou velikých jmen hudebního světa. Zamyšleně pokývli hlavou a vrhli se ke klávesnicím, aby Vám předvedli, co si o novém albu myslí. Skrz internetové vody můžete číst mrmlání nespokojených hipster fanoušků, zmučené výkřiky: „Nouuuu, co to Metallica udělala, zabiju se!“ a „Kurva, už to není ta stará Metallica, která byla nejlepší od 12. dubna 1992 do 24. ledna 1994“. Všem těm, kteří takto kvičí, jak nespokojené čuby a všem ostatním, kteří desku ještě neslyšeli, přinášíme recenzi, která se na tento výtvor dívá trochu jinak a možná Vám pomůže docenit a uvědomit si pár věcí. To neznamená, že je deska dobrá. Nebo špatná. A vůbec. Více hemzů níže.

I.

Nový společný projekt Lulu vzniknuvší ve spolupráci Lou Reeda a Metallicy budí pocity a dojmy rozličného rázu. Jedni nadávají, druzí se to pokouší nějak pochopit, třetí neví, co s tím, tak radši neříkají nic a hudební média jsou tradičně diplomaticky nemastná neslaná. Ale nezoufejte, jsme tady ještě my a myslím, že k tomu máme co říct.

Nejprve něco k věcem minulým. Většina metalového publika naší (+/- 25) generace a mladších ví celkem hovno o tom, kdo je Lou Reed, častuje ho nevybíravými výrazy a nemůže se dostatečně vynadivit, jak s tímhle starochem mohli jejich oblíbení borci jakkoliv z Metallicy spolupracovat. Takže, napřed něco o muži jménem Lou Reed.

Celým jménem Lewis Allen Reed v podstatě patří k zakladatelům moderní rockové hudby. Jeho mládí zřejmě nebylo zrovna radostné, protože když jeho (patrně dosti bigotní) rodiče pojali podezření, že je homosexuál, nechali ho „léčit“ pomocí elektrošoků. Tohle a nějaké další ústrky a nedorozumění vedly nakonec k tomu, že se s rodiči rozešel. Na počátku jeho muzikantské kariéry stojí kapela Velvet Underground, působící především v New Yorku, od začátku 70. let minulého století se dal na sólovou dráhu. Od počátku se snažil dělat muziku trochu intelektuálnějším způsobem se všemi klady a zápory, které to obnáší (je ironií osudu, že je dneska slovo intelektuál v českých poměrech de facto nadávkou), což pochopitelně vedlo k tomu, že valná část jeho hudebních počinů nebyla určena masově spotřebovávajícímu zombie publiku, které se od 70. let dodnes v podstatě nezměnilo. Výjimkou snad je (hodně obecně řečeno, abychom se dlouho nezdržovali a mohli přejít k předmětu recenze) skladba Perfect Day, která pronikla i do mainstreamu.A teď tedy již k Lulu.

Ze všeho nejdříve je třeba stanovit několik základních předpokladů, abychom se vyhnuli nedorozumění. Lulu není „nová deska od Metallicy„, není to primárně metal, a troufám si říci, že nejde primárně o hudbu, nýbrž o cosi jako zhudebněnou básnickou sbírku. Jestliže bychom hodnotili pouze hudební složku tohoto projektu, hodnotíme zrhuba třetinu celého obsahu desky a ještě k tomu vytrženou z kontextu. Jde o dílo, které v sobě zahrunje jak složku hudební, tak básnickou, tak dramatickou, protože je inspirováno stejnojmennou hrou Kurta Wedekinda (přesněji řečeno dvěma hrami, ze kterých posléze vznikla jedna). Projekt Lulu tak stojí na pomyslném průsečíků těchto tří uměleckých odvětví a je třeba ho tak brát, jinak nepochopíte jeho smysl, ztvárnění ani význam. – Což mě dovedlo k otázce, zda Methalllblogu vůbec přísluší se vyjadřovat k tomtuto počinu. Po delší úvaze jsem dospěl k závěru, že kredit k této recenzi mi propůjčuje skutečnost, že se na projektu podílela Metallica, takže jo, pokusím se tady předložit nějaký srozumitelný pohled.

Lulu je především Reedovým projektem, ke kterému Metallica obstarala hudbu. A byla to dobrá volba, protože výsledek je nápaditý a i přes značnou jednoduchost, či repetitivnost některých pasáží zajímavě podaný. Vokální část je ztvárněna především Reedem, který se pohybuje někde na pomezí recitace, místy částečně rytmizované, někdy si hodí jeden dva tóny zpěvu, ale vše je podřízeno textu, verši, konkrétním slovům a frázím a jejich zvýraznění – opakováním, protažením samohlásky apod. James Hetfield v podstatě dělá melodický backing vocal, kterým zdůrazňuje některé verše nebo má nějakou kratší pasáž. Společně s Reedem nám doslova vtloukají některé věci do hlavy …worship someone who actively despises youyou don’t actually care … spermless like a girl … frustration is my lexicon of hate … why do I cheat on me … a mnoho dalších. Rozhodně se vyplatí si při poslechu texty prostudovat – pokud angličtinou tak dobře nevládnete, já osobně jsem s porozuměním „gramatickému“ smyslu textů problém neměl, širšímu vypravěcímu smyslu trochu ano, ale to už patří k úskalím poezie. Rozhodně se vyplatí mít nějakou znalost o původním dramatickém textu her, ze kterých Reed při tvorbě vycházel. Jak jsem řekl prve, jde o dílo nejen hudební, ale též literární a dramatické, takže ignorovat tyhle věci znamená míjet se s velkou částí obsahu.

Co se týče podrobějšího pohledu na hudbu, ta má sice doprovodnou ale nikoliv podřadnou úlohu. Metallica má tak výrazný projev a styl, že na celkový charakter projektu a dojem z něj má nepochybně významný vliv. Že je to Metallica, pozná i ten, kdo ji zná jenom povrchně. Kromě poctivé metalové práce se na nahrávkách vyskytují i akustické kytary, smyčce a pod. Podařilo se jim to, o čem jsem měl jisté pochybnosti, a sice uchovat si jedinečný styl, ale přitom svoje hudební umění podřídit hlavní myšlence projektu. Výsledkem je to, že jak Reed, tak Metallica předvádí to, co je pro ně typické, ale přitom jeden druhého nepřeřvávají, vzájemně si nevadí a nesnaží se jeden druhého upozadit, či se nějak na úkor druhého exponovat. Dokonalá syntéza, povedlo se to na výbornou!

Sečteno podtrženo, Lulu je zajímavý projekt dvou velkých jmen americké rockové hudby. Klade na posluchače určité nároky a není to věc, která by se dala pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Hudba je jednou ze složek díla, významnou ale bez porozumění a vnímání textu to prostě nejde. Spojení o kterém leckteří pochybovali a kroutí nad ním hlavou, já hodnotím jako vydařené, hodné poslechu, hodné prožití. 9/10.

Autor: Orgebanger

II.

Co je třeba si uvědomit jako první věc, která je dost zásadní a patrná už z názvu. Lou Reed & Metallica. Ne Metallica & Lou Reed, nebo Metallica feat. Lou Reed. Je jasné, že všichni, kteří očekávali „novou Metallicu“ s nějakým doprovodem, rozhořčeně mávají pěstmi k nebi. Jako by nikdo nevěděl, že Metallice trvá zhruba pět let, než se k nějakému albu rozhoupou. Nebojte se, na řádnou řadovku máme ještě nějaký ten rok čas. Čím teda Lulu je? Nejblíže má asi k tvrdšímu rockovému jammu doprovázenému mluveným slovem. Dost podivná kombinace. Funguje?

Srovnání zhudebněná poezie není vůbec scestné. Prim hrají Reedovy texty a jeho chraplavá mluva. O zpěvu tady nemůže být ani řeč. James občas něco zahaleká, ale povětšinou se drží kytary a střídá jeden heavy akord za druhým. Hudební podklad není bůh ví co. Opravdu ze všeho nejvíce připomíná jam session. Celkově dost bez nápadu, obyčejné a dost rockové. Nečekejte sóla, nedočkáte se jich. A obecně k ostatním nástrojům není moc co říct, protože jsou průměrné a nevýrazné.

Pokud tedy vynecháme hudební podklad, co nám zbyde? Reedovy texty a poezie. Ta určitě není pro každého. Je dost explicitní, znepokojivá, temná a svým způsobem vyšinutá. Mě osobně fascinuje, zajímá a hodnotím ji velice kladně. Co mě už tak moc netankuje je Reedův projev. Z jeho vychlastané recitace mě po chvíli začne bolet hlava 😀 A to je taky dost velký problém desky. Má zkurvených 95 minut! To je strašně moc na album, které Vám přijde zajímavé tak na dva poslechy, než zjistíte o čem texty jsou a pak si je stejně stáhnete z netu, protože hudba za moc nestojí.

Zajímavé prolnutí hudby a poezie. Aby album bylo dokonalé, musely by se obě složky prolínat a doplňovat. Tady tomu tak není. Délka alba je neúnosná, ale stále jedna důležitá věc – NENÍ TO ŘADOVÁ DESKA METALLICY. Takže vy všichni hipster true fans – Držte pec! Ostatní, kteří máte trochu nervy na něco experimentálnějšího s chutí do toho. Jednou byste si Lulu poslechnout měli.

5/10

Autor: Nesthor

Advertisements

2 komentáře

  1. Konečně recenze, která dává alespoň nějaký smysl. Dík za ní.
    Taky jsem zprvu vůbec nechápal co tím chtěli Lou a Metla říct a byl jsem dost nasranej. Pak jsem si o tom projektu něco našel a zjistil, že je to vlastně melodram, tedy hudbou doprovázená poezie. To však nemění nic na tom, že ten Reedův projev je hodně težce stravitelnej. Hudební složka alespoň pro mě, zas tak otravná neni, protože poměrně připomíná právě Velvety a podobný „undergrouďárny“, který mám celkem rád.
    Tohle album aspiruje na nejpodivnější album roku. 😉

    Listopad 9, 2011 (9:49 pm)

  2. Pingback: Co nám rok 2011 přisral « methalllblog

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s