Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Nightwish – Imaginaerum

Nightwish - ImaginaerumAno. Konečně je to tady. Noví Nightwish. Věc, na kterou jsme všichni čekali bezmála od chvíle kdy Dark Passion Play dohrálo v našich sluchátkách už posté. Ani Dethklok už nemohli dospat jak se těšili. Všechny války na světě v den vydání na pár hodin utichly, aby měli všichni na světě stejnou šanci vychutnat si ten slavný moment. Čtyři roky dlouhé čekání bylo završeno, a celý svět je teď určitě zvědavý, co si o jedné z nejdůležitějších metalových nahrávek roku myslí Methalllblog.

I.

Když asi před měsícem vyšel konečně první singl Storytime, byl jsem tak natěšenej, že když jsem ho doposlechl, vůbec jsem nevěděl co si mám myslet. Po prvních pár posleších jsem zaujímal velmi neutrální postoj a říkal si, že to sice není špatné, na druhou stranu mají tunu daleko lepších věcí. A taky jsem měl strach, že zbytek alba nebude lepší. Album má intro, 10 plných skladeb, jednu instrumentálku a jakési čistě orchestrální outro které nese stejný název jako album a je v podstatě jen průřezem snad všech chytlavějších melodií z celého alba šikovně poskládaných dohromady, takže se nedá brát (nebo aspoň já ho neberu) za plnohodnotnou skladbu.

První věc, které si člověk na albu všimne je, že je snad ještě měkčí než Dark Passion Play. Dokonce je to nejměkčí album kapely od dob prvního alba Angels Fall First. Skladba která se dá opravdu označit jako „tvrdší“ je na albu snad jen jedna. Jmenuje se Ghost River a v refrénu Marco předvádí úžasný vokál ne příliš vzdálený growlům. Zní to trochu hrůzostrašně a myslím, že to byl přesně mistrův záměr. Daleko více se oproti tomu zvýšil počet pomalejších a měkčích skladeb a balad a pomalejších pasáží. Další věcí, které si člověk nemůže nevšimnout je, že Marco na Imaginaeru zpívá taky o něco častěji než bývávalo zvykem. S Anette se ve zpěvu střídá v hned několika skladbách (celkem časté jsou střídavé refrény-půlku Anette, půlku Marco. Fér, ne?) a intro dokonce nazpíval úplně sám (a ještě k tomu Finsky, to je frajer, co?).  Dále na albu začal Tuomas daleko více experimentovat a je tu asi deset milionů dohromady namixovaných hudebních prvků. Jen na příklad dětský sbor, domorodé bubínky, častější folkové pasáže, řinčení řetězů a tak dále. A poslední zásadní rys alba je, že kytara je tady JEŠTĚ mrtvější než bývávalo zvykem. Seriously, nejen, že Emppu je tělesně nejmenší člen kapely, ale ještě k tomu se nejméně často dostává ke slovu? A když už tak tak, že to stěží stojí za řeč-pořádné kytarové riffy na albu se hladce dají spočítat na prstech jedné ruky a ještě možná zbydou volné. Vůbec bych se nedivil, kdyby ten chudák chlapík začal trpět komplexy méněcennosti.

No, teď se podíváme na zajímavé kousky. Za zmínku určitě stojí nejdříve ze všeho sedmiminutová šílenost, která je na albu jako track č. 6 a jmenuje se Scaretale. První půlka skladby je taková fajná pohodovka odzpívaná Anette, vlastně ničím nijak extrasuperzajímavá, ale najednou… Prostě, nejšílenější kurevský hudební freakfest všech dob. Cirkusová hudba s hororovou atmosférou, doprovázená říháním, krkáním, vzdycháním a bůhví jakými dalšími zvuky vydávanými jedním z nejproslulejších konzumentů Finlandie hrajícím zároveň na baskytaru sice nejsou slova, která to úplně přesně popíšou, nicméně se aspoň trochu přibližujou. Rozhodně je to asi nejzajímavější nová skladba, kterou jsem letos měl to štěstí slyšet.

Další kyd, který určitě stojí za zmínku je pomalejší Slow, Love, Slow která je i první baladou na albu a nahání doslova husí kůži. Nejvíce zarážející na skladbě je, že je v podstatě jazzová a pokud ne, tak má k jazzu daleko blíže než k čemukoli jinému. Určitě tady hodně dobře působí i Anettin hlas. Tuomasovy klávesy jsou takové akorát do deště a když se zkombinují s walking bass na pozadí, je to naprosto ideální song na klidné večery strávené ve vaně s otevřenými žilami a dávkou pilulek proti bolesti v sobě. Dokonce tu náš kytarový pidimužík zahrál i kytarové pidisólo.

Uhm, dále se zmíním o věci, ve kterou jsem vkládal nejvyšší očekávání. Nightwish měli takové nepsané pravidlo, že nejdelší skladba na albu byla často i ta nejlepší. Na Wishmasterovi to byl FantasMic (a hned za ním Dead Boys Poem), Na Once to bylo Ghost Love Score, na DPP to bylo polobožské Poet and the Pendulum. Beauty of the Beast na Century Child byla vyjímka potvrzující pravidlo. Nicméně pro Imaginaerum tohle bohužel neplatí. Zdejší čtrnáctiminutová volovina Song of Myself není vlastně ani tak čtrnáctiminutový song, jako spíše sedmiminutový song a sedmiminutová básnička s hudebním doprovodem. A to sice fajn song a poměrně fajn básnička (i když se v poezii vyznám asi jako v Zenovém Budhismu) ale bohužel nic extra. Co se dá dělat, třeba bude nějaký pořádný čtvrthodinový hudební orgasmus na příštím albu.

Co se textové stránky týče, nemám ji zas tak nastudovanou ale nejsilnější mi po téhle stránce přijde Storytime (což jaksik kompenzuje průměrnou hudební složku písničky) a hlavně Last Ride of the Day, která mě z nějakého důvodu strašně oslovila. Přirovnávat život k jízdě na horské dráze s pár filozofickými moudry do toho je prostě kurevsky sweet ať si kdo chce říká co chce.
No, abych to tak nějak shrnul, albu se nedá podle mě nic vytknout přímo na rovinu a do nosu, nejde ho za nic doslova kritizovat. Možná je to tím, že u mě NW mají prostě protekci. Možná to tak vidí více lidí. Těžko říct. Není na něm v podstatě žádná zásadní chyba. Instrumentální stránka je na většině skladeb (kromě kytarových partů, no) celkem zajímavá (dětské sbory, opět nádherné do detailů propracované orchestrální linky), Anette zpívá celkem dobře a mám dojem, že do téhle hudby sedí více, než by do ní seděla Tarja, Marco taky určitě není k zahození a melodie zpěvu občas vyloženě chytají za srdce. Texty nakolik jsem si je odposlouchal jsou zajímavé a inspirativní. ALE zároveň je na albu strašně málo opravdu silných momentů, kdy člověku naběhne husí kůže a má pocit, že mu teď patří celý svět. Takových momentů, kterých právě Dark Passion Play nabídlo strašně moc. Album je určitě „pěkné“ a „fajn“, ale na druhou stranu pořád kousek chybí k tomu aby bylo „úžasné“ a „super“ a „boží“ nebo „geniální.“ Určitě neříkám že je špatné, nebo že to maestro Tuomas posral, to v žádném případě. Jen… To prostě chtělo ještě o kousek více. Kdo ví, třeba to přijde až si album víc naposlouchám.

Nuže, já bych to viděl na 8/10, a že nemůžu dát ty poslední dva mě bude strašit v nejhorších nočních můrách.

Howhg, Eirrikr.

II.

Ne, vůbec, ani náhodou, v žádném případě, NEEXISTUJE!!!  Tak takhle nějak jsem chtěl začít svou část recenze a upřímně jsem se na to těšil. Vzhledem k tomu, že kolega Eirrikr je známý kozymetalista a najtvišofil, jsem zde měl uvést věci na pravou míru a tak jak je u nás na Methalllblogu dobrým zvykem, velice slušně a korektně vysvětlit, že nové album NW není nic jiného než kupa smažených hoven s brukvovým salátem a oblohou, bezduchá komerční srágora mající uměleckou hodnotu koňského rekta a typický zkurvený kozymetal s cílovou skupinou 13 mínus. Udělat to ale nemůžu. V tomto směru mě Imaginaerum  hluboce zklamalo, protože zdaleka nedosahuje „kvalit“ Leaves Eyes, RawkFist či Within Temptation a já jsem tentokrát nucen si schovat svůj vybraný slovník pro lepší příležitost. No co se dá dělat, každý den není posvícení. Někteří z vás mě možná budou chtít ukřižovat hlavou dolů, ale nové album Nightwish se mi skutečně líbilo.

Nemyslím si, že se to ještě někdy stane, ale v podstatě souhlasím se vším, co již bylo řečeno Eirrikrem. Nemá tedy smysl, abych se dlouze rozepisoval o celém albu. Jen bych rád vyzdvihl několik věcí, které mě na albu zaujaly. Za prvé rozmanitost. NW s každým novým albem přinášejí do své hudby nové prvky a nebojí se experimentovat. A já jim to baštím i s navijákem. Zařadit na album, které je určeno primárně pro metalové posluchačstvo, jednu celou swingovou píseň, do většiny tracků zakomponovat prvky, které nemají s metalem příliš společného a v podstatě založit album na baladách a pomalejších skladbách, mi příjde jako velmi odvážné a takový přístup maximálně oceňuju. Další věc, kterou chci zmínit, je prostor pro kytaru na celém albu. Už je o tom něco napsáno v první recenzi, já bych k tomu měl asi toto : Existuje někde na albu místo, kde kytara vyloženě chybí a měla by více vyniknout? Žádné takové jsem nenašel. Skladby jsou výborně naaranžované a to, že kytara občas chybí, nebo je nahrazena něčím jiným, absolutně nevadí. Argument, že kytara MUSÍ v metalu za všech okolností být výrazná a hrát hlavní roli, mi nepříjde moc pádný. Poslední věcí je Anetin zpěv. Ten se mi líbil už na Dark Passion Play, ale potom, co předvedla na tomto novém albu u mě stoupla o další level nahoru. Její výkon ve swingovce Slow, Love, Slow by určitě ocenil nejeden americký jazzman. Další skvělé fláky v jejím podání jsou pak například výše uvedená šílenost Scaretale a nebo velmi příjemná balada Turn Loose the Mermaids.

Své hodnocení alba bych dal možná ještě výš : 9 / 10. Jeden bod dolů za to, že na albu skutečně chybí nějaký nightwishovský kompoziční masteršajz typu Poet and The Pendulum. 14-minutový Song of Myself se příliš nepovedl a možná bych ho z alba úplně vypustil. Navíc 10 / 10 si u mě letos zaslouží pouze In Flames. A NW je určitě nepřekonali. Jinak jsem ale po poslechu celého alba velice příjemně překvapen. Po vydání singlu Storytime jsem měl obavy, že bude celé album vedené tímhle popovým směrem, ale naštěstí se to nepotvrdilo a jsem rád, že mám zase na nějakou dobu co poslouchat.

Buřt jak cyp

autor: Metlosh

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s