Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Co nám rok 2011 přisral

Pomalu, ale jistě se nám blíží přestupný konec února, tudíž jsme měli dostatek času si pořádně rozmyslet, které desky byly v loňském roce dominantní. Obecně mě překvapilo, kolik kapel se rozhodlo odklonit svou tradiční tvorbu trochu experimentálnějším směrem a kolik kapel naopak vytvořilo naprosto nevýraznou a šedou desku. Nedá se říct, že by minulý rok byl na kvalitu alb chudší, nebo bohatší, než rok před ním. To je patrné už z toho, že jsem se jako tradičně nemohl rozhodnout, jak příčky mého TOP 10 obsadit.

1.

Výherce roku 2011 jsem vybral dva. Vysvětlím proč. Úplně nejlepší album, hudební prožitek a celkový majstrštyk pro mě bylo album Evinta od doomové stálice My Dying Bride. Je to něco naprosto neskutečného a neuvěřitelného a pro mě rozhodně počin roku, ne-li desetiletí (i když to už možná přeháním). Jenže je to něco tak naprosto odlišného, že se jakémukoliv hodnocení a žebříčkům celkem vymyká, takže to spíš berte jako desku roku v závorce.

Nicméně regulérní deskou roku se vším všudy jsou hovada z Itálie známí jako Fleshgod Apocalypse s albem AgonySymfonický death metal s takovou ráží, že vás obrátí naruby. Neskutečný hudební mindfuck, řežba a brutální nakládačka. Neuvěřitelná zběsilost, neuvěřitelný bubeník, neuvěřitelné symfonické aranže. A tomu všemu neubírá rychlost ani zkreslení na čitelnosti. Pro mě jasní výherci, bez debat. Toto není eargasm. Toto je earrape se vší parádou.

2.

Na dvojce není nikdo jiný, než In Flames a Sounds of a Plyground FadingObavy, jak se bez Jespera obejdou, byly zbytečné. Udělali výbornou desku, která je parádně nápaditá, v jejich tvorbě dost osobitá a pořád skvělý melodický death, i když už hodně odlišný od toho, co tvořili před deseti lety. Nášlap od začátku do konce.

3.

Poslední z medailových příček jsem udělil sestavě Machine Head a peckovnímu Unto the Locust. Tady jsou slova zbytečná. Pusťe si klip a nezapomeňte zavřít pusu, ať nenaslintáte do klávesnice.

4.

Dlouho jsem uvažoval, jestli na čtvrtou příčku nehodit nové Amon Amarth, boj v epičnosti nakonec vyhráli Insomnium a album One For Sorrow.  Chlapci totiž serou na nějaké sekery a pořádně se naučili s kytarami.

5.

Polovina TOP 10 a už druhý symfonický death metal. Není řeč o ničem jiném, než o Septic Flesh a naprosto ďábelském The Great Mass. Skladbu v ukázce mám už rok nastavenou jako budíček. Každý den je tak mnohem lepší.

6.

S albem Deconstruction od Devina Townsenda dostanete kytarou přes držku a do prdele vám narve cheeseburger, který poté vyserete. Devin trhal koule ve Strapping Young Lad a trhá je i sólo. A festovně. I když se dal trochu alternativní cestou, pořád je to nejmetalovější metal.

7.

Opeth se s novou deskou taky pustili odlišnějším směrem, než mají ve zvyku. Mnozí tvrdí, že to je hlavně kvůli Mikaelovy neschopnosti kvalitního growlu. Kde je pravda, je mi celkem jedno. Důležité je, že Heritage je rozhodně jedním z alb, které stojí za pozornost. Osvícení po stém poslechu se dostavilo.

8.

V loňském roce jsem objevil jednu srdcovou záležitost, se kterou asi většina posluchačů nebude souhlasit, ale jebat. Autopsy a Macabre Eternal jsou přímočarý death metal bez nějakých zkurdupelských kudrlinek a píčovin kolem. Album mi místy připomíná Scream Bloody Gore od legendárních Death. Parádní soundtrack, až budete někoho kuchat. Autopsy mi připomněli, proč tak strašně miluju DETS METHALLL!

9.

Ano, konečně došlo na Amon Amarth a Surtur RisingI přesto, že album mi přijde dost podobné předchozímu Twilight of the Thunder God, jde pořád o epický kulervoucí kousek.

10.

Poslední TOP příčku jsem přicmrndnul Powewolf a  desce Blood of the Saints. Doteď nevím, co za vyjebanost to je, ale je parádní.

Tak, to bylo mé skromné hodnocení. Příští rok bude, doufejme, minimálně stejně plodný a kvalitní a my budeme tady, abychom vám nadále říkali, co si o methalllu myslíme.

Autor: Nesthor

_____________________________________________________________________________________________

Orgebangerovo ohlédnutí za 2011

Uplynulý rok se dá z hlediska hudební tvorby považovat za celkem výrazný, a to především proto, že kromě tradiční hory průměrné a špatné hudby, na kterou si už k dnešnímu dni nikdo ani nevzpomene, vyšlo i několik velmi dobrých alb. A z příspěvků na tomto blogu zřejmě neunikne vaší pozornosti ani pár špatných a jedno, které řadím k těm nejhoším nesmyslům, jaké kdy kdo vytvořil.

Ovšem po vzoru Ulfrica Stormcloaka nejdříve řeknu několik slov k uplynulému roku v muzice obecně tak, jak jsem ji vnímal skrze různé kanály, informační i stočné. Zrůdný Leviathan zvaný „hudební průmysl“ prý spěje do krize. Manažeři EMI, Warneru nebo Universalu už pomalu nemají ani na chleba, jejich děti jsou kost a kůže. A to všechno kvůli vám, vy pirátští zloduši! Kolikrát si říkám, kéž by to tak bylo, aby ti kravaťáci taky jednou poznali, co je nouze. To ale navzdory všem krizím nejspíš nehrozí. Nicméně, jebat průmysl, metal tu byl před ním, bude tu i po něm. Průmyslová metoda při tvorbě hudby nikdy nebyla metalu vlastní. Ty nejlepší věci vznikají na odvrácené straně života, před kterou se většina lidí snaží utéct. Odvaha a ochota vypravit se do těchto zákoutí lidské mysli, života i duchovnosti je vždy tak cenná, že ji ani ten nejlepší produkční tým nikdy nedokáže uměle vytořit; vždycky potřebujou někoho, z koho tuto zkušenost a nadání vyždímou, zpeněží ji a pak ho jako trosku odhodí do kouta. Vytěžit, vyrobit, sežrat, vysrat a jít o dům dál, to je průmysl, nejen hudební, ale jakýkoliv. Různé talentové show a pěvecké soutěže pak nejsou ničím jiným. Proto taky jejich výsledky (snad s výjimkou Anety Langerové) stojí celkem za hovno, nebo je to víceméně podvod (fakt jste si mysleli, že Atai Omurzakov je chudý kluk s kyrgyzské chatrče?). A tak je, myslím, velmi dobře, že dnes náš milovaný žánr není přežvykován a protahován masovými médii a středoproudaři se tváří, že nic takového jako metal ani neexistuje. Nechme je, ať se tváří, koneckonců, kdo by o takové posluchače stál?

Co mě se týče, byl to dobrý rok. Zapičoval jsem si u řiťkomrdkovského alba Meredead od Leaves‘ Eyes, které považuju za nejhorší počin celého roku, vzdor všem snahám diskusních přispěvatelů mi dokázat – i za pomoci nadávek –, že se mýlím. I oni beztak vědí, že to je úplně na hovno, akorát je zarazilo, že takový názor někdo předložil v odpovídajícím zahovněném obalu.

Další deskou, kterou si budu z uplynulého roku velmi dobře pamatovat, a která mi často bude řvát do sluchátek, je Lulu, vznikuvši ze spolupráce Lou Reeda a Metallicy. Deska mnohými kritiky nepochopená, nevyslyšená, považovaná za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Z českých recenzí jsem na netu nenašel jedinou, která by se aspoň trochu přibližovala těm, které jsme napsali my. Zabedněnost? Ledabylost? Nebo prostě jenom neochota to poslouchat pořádně? Kdo ví. Ale čas ukáže, že jsme měli pravdu my, tím jsem si jist.

No a pochopitelně, tím nejlepším, co se v mých očích letos urodilo, je Sounds of a Playground Fading od In Flames. Jednoznačně deska roku, předčila moje očekávání a na mém playlistu je zdaleka nejvíce poslouchanou hudbou ode dne vydání do současnosti. Stále nemám, co bych tomu vytkl.

A na co se můžeme těšit v tomto roce? Má hlavní očekávání zatím směřují k The Agonist, jejichž deska by měla vyjít v létě. A těšíme se s kolegy na Brutal Assault, který bude letos skutečně nejvíc sejtn epic za poslední dobu. Pokud to přežijeme, přineseme report. To je vše. Vykročte vstříc novému roku levou nohou, protože levá je sinister. Keep banging!

Autor: Orgebanger

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s