Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Freedom Call – Land of the Crimson Dawn

Jste připraveni uposlechnout volání svobody a vyrazit jako správný válečník za duhou, přes Sedmero moří do Země světla? Seberte veškerou svoji odvahu, pohlédněte hrdinně vstříc do dály a za zvuku rychlých kytar a laciných klávesových melodií se vydejte vstříc nechtěné sebeparodii a rádoby vtipnému kýči.

Freedom Call je jednou z prvních metalových kapel, kterou jsem začal poslouchat. Jejich album Crystal Empire patří mezi má nejoblíbenější, stejně jako jejich stejnojmenný song Freedom Call. Je to hudba mého metalového mládí a každý poslech ve mně vyvolává vlny nostalgie z doby, kdy jsem objevoval krásy metalové hudby. Každé jejich další album však bylo slabší a slabší a slabší, až to šlo celé do kytek a na nějakou dobu jsem na kapelu zapomněl.

Hrdinní němečtí válečníci z Freedom Call se však minulý rok zavřeli do studia, aby nám letos mohli naservírovat další disk do sbírky. Jako správný dobrodruh jsem nezaváhal, nažhavil své internetové připojení a zcela bez ostychu si celé album stáhl, abych jej mohl posoudit. Dokáže mě nová deska něčím zaujmout, nebo zůstanu u starého dobrého Crystal Empire?

Nebudu to zbytečně natahovat a hned ze začátku vám prozradím, že vyhrává druhá možnost. Album je značně průměrné a jediné, co (negativně) zaujme, je nově objevené vlezdorpdelství a nepodařená happy metalová image této kapely. Kapela vykrádá sama sebe, většina songů je absolutně bez inovací, bez jakékoliv svěžího nápadu. Hrají víceméně to samé dokolečka. Některé klávesové melodie působí svou jednoduchostí skoro až směšně a rádoby drsnější pasáže jakbysmet (refrén Killer Gear). Už při druhém poslechu jsem se lehce nudil, některé songy mě navíc začaly vyloženě iritovat (Rockin´Radio). Ale podívejme se na to blíže.

Na  albu najdeme tři druhy songů, u každého uvádím pár zástupců:

1) Epické megakýče (Valley of Kingdom, Age of The Phoenix, Crimson Dawn)

2) Happy pop metalové vlezdoprdeláče (Rockin´Radio, Hero on Video, Power & Glory)

3) Kazatelsko-poučně kritické nesmysly (Rockstars, Sun in the Dark, Killer Gear)

Některé songy spadají do vícero skupin.

Nevím, jestli má cenu se vyjadřovat k epickým megakýčům. Jsou to ty songy, které si člověk okamžitě spojí s kapelou typu Fredom Call. Zpívá se o takových věcech, jako svoboda, odvaha, války, boje a tak podobně. Přitom se pohybujeme nebo putujeme do lokací jako Land of Light, Over the Rainbow, Over Seven Seas, Rivers of Eternity, Lake of Destiny, Pleasure Dome a podobně. Překvapivě tohle jsou ty nejlepší songy z celého alba, které bych bral ještě docela s nadhledem. Je to sice slabší kopie toho, co už kdysi zahráli daleko lépe, ale občas to pozvedne člověka na duchu. Všechna ta kuráž, válečníci na pochodu, nekonečné dálky…hmmm. Valley of Kingdom bych zvolil asi za nejlepší song z celé desky.

Druhý typ – happy pop metalové vlezdoprdeláče. Sem jednoznačně spadá prodejná děvka zvaná Hero on Video, kterou jste mohli vidět na youtube. Kapela k songu natočila klip, který zcela odpovídá duchu písničky. S cílem oslovit co nejvíce lidí se Freedom Call rozhodli ukázat, jak moc jsou prodejní a navzdory zdravému rozumu prezentovat tenhle děs široké veřejnosti. Nevím který bad boy z kapely s tím přišel, ale zasloužil by bang bang z kulovnice do obličeje. Daleko více mě však naštval úplně jiný song. Happy pop metal se extrémně rozjíždí v Rockin´ Radio, kde zpívají o svém super metalovém rádiu, co hraje všechny styly a všichni jsou tak šťastní, že se při poslechu udělají a z penisů jim bude namísto semene stříkat duha. Toliko opakovaná fráze over the Rainbow pak dostává úplně jiný smysl! Možná to hoši mysleli upřímně, ale podle mě je Rockin´ Radio  jen nechutná podlézavost, aby zaujali širší publikum. Nejsou to žádní Helloweeni, aby se nás pokoušeli bavit, navíc to od nich ani nikdo nečeká.

Do třetice všeho špatného: kazatelsko-poučně kritické nesmysly jsou jakýsi hybrid. Občas nevím, jestli mají za cíl kritizovat, nebo jsou to skrytě opěvné písně. Nehledě na to, že vlastně ani není jasné, co kritizují. Tématem Freedom Call se stávají počítačové hry (Warcraft?), u nichž hráči zabíjejí svůj čas. Poukazuje se na to, že hráči ztrácejí přehled o tom, co je dobré co je zlé. Předstírají, že jsou někým jiným, což jim umožňuje anonymita internetu a bla bla bla, koho to zajímá. Těžko říct, zda to berou vážně, nebo se jen snaží popichovat. Občas je jejich poselství nejasné. To se netýká songu Rockstars, který je otevřeným výsměchem hráčům Guitar Hero. Ne že bych byl zastáncem Guitar Hero, ale na mě tenhle song působí jako nemístné kázání. Nehledě na to, že se tím vysmívají spoustě lidí, na které jsou cíleny jejich happy pop metalové vlezdoprdeláče.

Abych to tedy na konci všechno ještě jednou shrnul. Na albu najdeme řadu melodických powermetalových songů, kterými Freedom Call vykrádají sami sebe, avšak které se dají poslouchat a dokážou člověka nabudit. Mimo to jsou zde k poslechu vtíravé, rádoby zábavné písničky pro širokou veřejnost, které si užijete jedině, pokud jste naladěni na happy metal party a jste ready to rock. Album poměrně rychle omrzí, ale jako kulisa ke čtení fantasy literatury určitě potěší. Dávám tomu 5,5 veselých metalových vošoustů z 10.

— richaaarrrd

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s