Metly metlám! Psáno krví a sračkama, co život dal.

Report z Masters of Rock 2012

Velevážené hajzlovstvo. Po delší odmlce, způsobené zcela jistě nedostatkem vitaminu B, jsem se s vámi rozhodl podělit o své dojmy z nedávno skončeného vizovického festivalu Masters of Rock 2012, jehož jsem měl tu čest se účastnit a kde jsem jako milovník místních ovocných extraktů mohl tyto esenciální látky doplnit. Nějaké hajzloviny na toto téma již spáchal redakční spoluochlasta richaaard (tu klikni pičo). Já se jej pokusím doplnit a střízlivě (jak jinak) zhodnotit všechno to, co letos bylo na festivalu k pivění… teda k vidění.

Den 1. 

Je třeba říci, že tento den je pro návštěvníky festivalu vždy nejnáročnější. Je třeba se nějak dopravit na místo, najít flek pro stanování, poprat se s postavením stanu a vyřešit různé další logistické kokotiny. A to všechno s  ksichtem v krýglu není vůbec žádná prdel. Naštěstí šlo o nejslabší den fesťáku, takže jsem o mnoho nepřišel. Avšak to nejlepší z tohoto dne jsem si ujít nenechal. Byli to bezesporu Thin Lizzy. Tenhle poctivý irský hard rock bylo to správné k pivu po náročném dnu. Whisky in the Jar si zazpívali snad všichni přítomní ožralové. Kromě toho stojí z tohoto dne za zmínku powermetalisti Kamelot a Bloodbound. Nyní ještě poměrně příjemný zážitek, ale jak už psal richaaard, poweru bylo skutečně za ty čtyři dny příliš. Zato na kozymetal Within Temptation jsem neměl chuť ani první den. Je možné, že by mě překvapili, ale spíš počítám, že by se mi během toho oslího hýkání začalo chtít srát a zbytek koncertu bych strávil v křečích na nejbližší toitoice – při mém štěstí zahovněné i na stropě. Našel jsem však o něco lepší místo pro strávení tohoto koncertu – hospodu asi kilometr od areálu, kde nebylo nic slyšet.

Den 2. – den kvílejících Němců

V tento den jsem si, a určitě jsem nebyl sám, absolutně znechutil německý powermetal. Tohle prostě není styl, který by se dal poslouchat déle jak dva koncerty. Powermetalový nášup začal poměrně solidními Neonfly  na vedlejší stage. Velmi sympatická kapela z Londýna, se kterou jsem měl tu čest se ožrat na nádraží v Otrokovicích. Přijeli totiž na Masters of Rock vlakem už první den jako fanoušci. Třebaže hrají powermetal, tak ne německý, ale britský s trashovými prvky. Jsem rád, že jsem je slyšel a že jim zde můžu udělat reklamu a doufám, že příště se ukáží třeba i na hlavní stage. Následovali Freedom Call. To už je německý power jak vyšitý. Některé staré pecky jako Freedom Call nebo Warriors of Light jsem si užil, ale už mě to pomalu začínalo srát. Začínal jsem mít chuť na smrt, krev a válku, zatímco se na mě z pódia valily vlny „happy metalu“ a já si připadal, jako kdybych si v restauraci objadnal guláš s pětima a donesli mi mísu gumových medvídků s kýblem cukru. Přiznám se, že při psaní tohoto reportu mám puštěné právě Freedom Call a kritizuji je jenom nerad, protože hrajou dobře. V tu chvíli jsem to ale tak cítil. Na další německé kvílení v podání Kiskeho Unisonic jsem raději už odešel na pivo a pořádnou flákotu vepřového, abych si trochu spravil chuť. Kiskeho tragické pokusy o hudbu jsem měl tu smůlu shlédnout na MOR již v minulosti. Všechno to završili neuvěřitelně nudní Edguy. Hráli úplně standardní powermetal se standardními melodiemi, standardním rytmem, standardními texty a standardními kecy mezi skladbami, standardní sóla na všechny nástroje, aby nám pánové ukázali, jací jsou pašáci. Vrcholem bylo, když znuděným divákům očividně sjetý Samett oznámil, že tento festival je nejlepším ve východní Evropě… tak to bych snad nechal bez komentáře. Kromě toho měly být k vidění tři kapely, které měly dnešní německou nadvládu přerušit. Řečtí thrasheři Suicidal Angels pro jistotu vůbec nepřijeli. Jakoby měli strach, že Němci budou kasírovat. Americká thrashová klasika Exodus nezklamala, ale ani nezazářila. Za zmínku stojí ptačí mosh, který se během Exodus na chvíli objevil nad pódiem (kruh černých ptáků kroužících v rytmu hudby). Vrcholem večera v pozitivním smyslu ale byli jednoznačně švédští industrialisté Pain. Tady si krvelačné publikum konečně přišlo na své. Viděl jsem je poprvé a byl jsem nadšen. S krásnou mučivou bolestí v srdci jsem odcházel z areálu a říkal si, že tenhle den se přece jenom povedl.

Den 3. – finský den

Tento den bych označil jako nejpovedenější. Přesto pro mě začal nejhorším zážitkem za celý MOR. Jakmile jsem se vykopal ze stanu – a s opicí na zádech to není žádná sranda, uslyšel jsem z hlavní stage jihlavskou kapelu Lady Kate. Typický zkurvený kozymetal. A ještě k tomu zjebaný a domrdaný. Zpěvačka se snažila o operní projev. Místo toho hýkala jak při prvním sexu, falešná, jak zákon káže. Měl jsem pocit, že se mi za chvíli rozskočí hlava. Tohle je to poslední, co byste chtěli v pokročilé kocovině poslouchat. Tak jsme se raději opili. A byli jsme pak ožralí jako… no… jako včera. A bylo nám dobře. Kdy jindy se pořádně napít, než ve finský den. Ten začal neuvěřitelným moshpitem na německém kozím deathgrindu Milking the Goatmachine, který mě krásně probral. Zkuste si někdy ráno místo kávy běhat hodinu okolo místnosti, bourat veškerý nábytek a čtyřikrát se rozběhnout proti zdi. Uvidíte, jak budete čilí. Takhle má vypadat kozymetal!  Následovalo doplnění vyběhaného alkoholu a pak Arakaini s hostem Lucií Bílou. Byli skvělí a Lucka neskutečná. Krásná jako vždycky a s hlasem, kterým by se dal krájet beton. Takhle se mi taky líbí kozymetal! Pro mě to byl jeden z vrcholů festivalu. A pak už následovali Finové. Korpiklaani byli opravdu vyčerpávající. Pařilo se tak, že jsem začínal mít v půlce koncertu dost. Energie, která se šířila z pódia, ale dodávala další a další síly. Dvě duhy, které se objevily, dokazovaly, že metalový pánbůh taky pařil, chlastal nebeské pivo a poblil celou oblohu. Na Stratovarius už nezbylo příliš sil, přesto se taky pařilo a skákalo. Tohle byl nejlepší power z celých MOR. Nicméně po skončení jsme stěží stáli. Zbytek večera jsme tedy strávili v sedě na zemi mezi vozíčkáři a spekulovali, jak by asi vypadal vozíčkářský moshpit. Lámání v kole nebo wheel of death by mohly být zajímavé součásti. Takto jsme sledovali Nightwish, kteří zdaleka nepředvedli tak nádhernou podívanou, jako na svém pražském koncertu. Také zde neměli čas si vše tak dokonale připravit. Přesto ale zahráli zase skvěle a prokázali, že jsou právem jednou z nejúspěšnějších metalových kapel vůbec. Dojem z večera mi akorát kazil jeden starý zmrd sedící kousek ode mě. Nebyl to žádný vozíčkář, jen se mu nechtělo stát a pařit, tak si donesl křeslo a seděl tam celý den. Neviděl jsem ho jedinkrát zatleskat, jen neustále máchal rukama a na něco si stěžoval. „To ale není ten starý naaaaajtviš!“ znělo jeho poselství. Tak to si strč do rekta. Proč tam kurva chodíš, když se ti to nelíbí? Tak nějak mi přišlo, že právě proto, aby si mohl stěžovat a dělá mu to dobře. Jen doufám, že vás takových není mnoho.

Den 4.  švédský den

Poslední den festivalu byl ve znamení odpočinku před večerem. Chlastalo se takovým způsobem, že teď už nikdo neměl sílu na ranní a odpolední kapely. První, k čemu jsme se dostali, byla NWOBHM kapela Hell. To, jak píše richaaard, bylo skutečně sejtn. Škoda, že nehráli později, mohl bych se procpat dopředu a taky se nechat pokřtít od samotného Lucifera za mikrofonem. Ta pravá temnota však měla teprve přijít. Švédští Tiamat zakryli slunce a rozprostřeli nicotu a zoufalství v duších mrzkých smrtelníků pod pódiem. Závěrečný škodolibý úsměv v nás udusil i ty poslední naděje na to, že ještě někdy vyjde slunce. Spolu s následující kapelou Gotthard to byl pro mě největší zážitek z letošních MOR. Gotthard jsou švýcarští hardrockeři, jež nedávno poznamenala smrt zpěváka Steva Lee. Tento koncert byl jeden z prvních s novým zpěvákem a bylo v tom neuvěřitelné množství emocí. Metalistovi se moc často nestává, aby po skončení koncertu odcházel s knedlíkem v krku. Možná mi jenom za ty čtyři dny neustálého chlastání změkl mozek, ale tenhle zážitek stál za to. Naproti tomu Arch Enemy mi přišli úplně o ničem. Viděl jsem naprosto dokonale zvládnutý technický death, který by se mi určitě za jiných okolností velmi líbil. Po Tiamat a Gotthard to ale pro mě bylo úplně bez emocí, bez náboje. Třebaže technicky mnohem lepší a propracovanější a s kundózní babou v čele, která toho navíc dost umí. Smůla na předkapely no… Celý čtyřdenní maraton uzavřeli švědští Sabaton. V nové sestavě bylo vidět, že se ještě sehrávají  hlavně co se týče backing vokálů, které dost drhly. Jinak ale předvedli svůj standardní skvělý výkon. Opět rozpařili všechno, co mělo ruce a nohy, v okolí půl kilometru. Parádní show nezkazilo ani trapné losování Sparku, o němž už je psáno v předchozím reportu. Z areálu všichni odcházeli sice rozlámaní, dobití, krvácející a k smrti unavení, ale spokojení a šťastní a s jistotou, že příští rok dorazí zase.

Závěr

Celkově bych letošní MOR hodnotil mnohem lépe, než ten loňský. Zdálo si mi, že přišlo více lidí a lépe se bavili. Letos se nastalo, že během dobré kapely by lidi jenom stáli a čuměli, vždycky se konal pořádný bordel, i když už byl každý unavený. Taková akce, jako na Milking the Goatmachine, se loni určitě nekonala. A tak to kurva má být. Když jsou lidi spokojení a baví se, znamená to, že se festival povedl a splnil svůj účel.

Howgh.

Metlosh

Advertisements

One response

  1. yeah, i totally agree with you.http://www.acertemail.com

    Srpen 5, 2012 (6:04 pm)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s